Texty z roku 2022

Návštěva Muzea literatury

Obraz Františka Kupky Bílý kůň, 1909

Norský génius Munch vystavuje v Paříži

Pařížské Musée d'Orsay připravilo ve spolupráci s Muzeem Edvarda Muncha v Oslu retrospektivu slavného norského expresionisty.

Dekadentní a pochmurná témata Munchových obrazů přesto svítí svým osobitým koloritem. V sumárních tvarech vystihují psychologicky pronikavě lidskou melancholii, psychická traumata, úrazy a šoky.

K zájmu o lidskou psychologii se však malíř dopracoval postupně. Nejprve se do Paříže vypravil za obrazy naturalistů, kteří v té době Nory fascinovaly. Seznámil se rovněž se zářivou barevností impresionistických obrazů.

Munch si ale již ve své době kladl vyšší požadavky na umění než jednoduchou nápodobu skutečnosti. Chtěl Umění, které by se rodilo přímo z emocí lidských srdcí.

První vzdělání Munchovi poskytla po předčasné smrti jeho matky teta. Až poté se zapsal ke studiu na umělecké škole v Kristiánii (nynějším Oslu). V roce 1885 pobýval poprvé díky stipendiu v Paříži. Naučil se rychle a svobodně pracovat s barvami i štětcem.

Ve stejné době se však odvrátil od malby krajin a jako model mu začínají sloužit bohémové sdružující se okolo spisovatele Hanse Jaegera a také vlastní sestry, Inger a Laura.

Velký úspěch sklidil Munch výstavou souboru obrazů "Vlys života" v Berlíně v roce 1902. Jedná se o jakýsi souhrn Munchových motivů - tématu narození, lásky, stárnutí a smrti. Báseň o životě a smrti či jakási balada v převratném malířském rukopise i barevnosti.

Sám malíř o "Vlysu života" napsal: "Cítil jsem tuto fresku jako báseň o životě, lásce a smrti." (Vlys života, 1919)

Dalším typickým cyklem obrazů jsou ženy s rozevlátými vlasy, které obklopují muže. Použití tohoto motivu je však rovněž silně symbolické, vlasy mají vyjadřovat citové a duševní intimní spojení mezi osobami.

Munch se často inspiroval Ibsenovými dramaty, což je ve výstavě rovněž připomenuto. V závěrečných částech výstavy jsou obrazy spojené s introspekcí malíře samotného prostřednictvím autoportrétů. Munch se dokonce léčil s duševním onemocněním v psychiatrické léčebně.

"Nemoc, šílenství a smrt byli černí andělé, kteří se skláněli nad moji kolébkou", napsal malíř sám o sobě v nedatovaném deníku.

Výstava "Edvard Munch. Báseň o životě, o lásce a o smrti" je k vidění v Musée d'Orsay od 20. září do 22. ledna 2023, na adrese 1, rue de la Légion d'Honneur 75007 Paris (Francie), každý den mimo pondělí od 9,30 h do 18,00 hodin. Ve čtvrtek otevřeno až do 21,45 hodin.  

První obraz Edvarda Muncha zakoupil u nás sochař Stanislav Sucharda.

Tajemný malíř anglického osvícenství. 

Dílo Johanna Heinricha Füssliho vystaveno v pařížském Musée Jacquemart-André

Kvalitní originální obraz Edouarda Maneta aktuálně vystaven na území České republiky

Nová výstava "Oskar Kokoschka a Ostravsko" ve výstavní síni EXPO58 na Letné

Více o vztahu Komenského, Kokoschky a Masaryka se dozvíte na mém webu zde.

Klenot pařížského Louvru v novém světle

Nové poznatky k neoklasicistnímu mistrovskému dílu malby Napoleonova dvorního malíře Davida
Pozoruhodným obrazem Napoleonovy doby je obraz Jacquese-Louisa Davida "Přísaha Horatiů".
V levé části obrazu vidíme 3 přísahající bojovníky, kteří zdviženou paží směřují k mečům, které jim drží jejich otec. Hrdinství Horatiů spočívalo v tom, že se rozhodli pro osobní souboj s představiteli znepřátelených Curatiů, aby zabránili zbytečnému krveprolití mezi lidem.
Obraz působí nejen pouhou náhodou jako divadelní scéna. David se totiž inspiroval i divadelními hrami francouzských klasicistních autorů, například od Pierra Corneille. Není bez zajímavosti, že figury na obraze působí jakoby namalované z vosku. Je známo, že David totiž skutečně maloval podle drobných figurek.
Na pravé straně obrazu vidíme skleslé ženy, které se zavřenýma očima truchlí. Předvídají totiž negativní konec svých manželů, kteří v boji zahynou. Dramatický efekt obrazu podtrhuje téměř divadelní osvětlení a výrazné stíny na podlaze. Světlo směřuje k centru obrazu, kterým jsou tři meče a přísahající zdvižené paže.
Pestrá barevnost obrazu a výrazné stínování oblečení připomíná francouzskou klasicistní tradici malíře Nicolase Poussina. Davidův obraz je však proporcemi monumentální. Připomíná, že Napoleon využíval k vlastní prezentaci a propagaci svého režimu obratně i vizuálního umění. Zdvižené ruce připomínají i nechvalně proslulý pozdrav nacistů během německé 3. říše.
Ačkoliv německý diktátor nerozvinul vizuální propagaci své války do takové míry jako Napoleon, stylizoval se také do římského vládce. Určité styčné body ve vizuální propagandě ukazují i na to, že chtěl překonat válečný odkaz Napoleona Bonaparte.

Retrospektiva Pieta Mondriana v Basileji

Na rozdíl od poslední velké retrospektivy, která prezentovala Mondrianovo dílo chronologicky, jsou obrazy v současné výstavě prezentovány tak, že raná díla visí vedle pozdních obrazů, kterými se Mondrian proslavil. Je třeba si uvědomit, že Mondrianovi trvalo dlouhá léta, než nalezl cestu ke svým typickým obrazům s ortogonálními rastry a primárními barvami.

V 90. letech 19. století byl Mondrian ještě klasickým krajinářem, který se v ničem neodlišoval od svých uměleckých souputníků. Rozruch vzbudily až jeho fauvistické pestré malby, v nichž září komplementární barvy kladené na plátno proti sobě. V těchto obrazech sice už lze vycítit radostnou barevnost jeho Kompozicí z třicátých let 20. století, avšak jsou stále figurativní.

Zlomem byl tedy až esoterický triptych Evoluce z roku 1911. Tehdy si Mondrian začal uvědomovat, že mu pro jeho duchovní smýšlení mimetické, tedy realitu napodobující, výrazivo nestačí. V té době Mondrian maluje také obrazy velmi kubizujícím stylem zpodobněných stromů. Zajímavý z tohoto období je i obraz Moře z roku 1912, ve kterém se ve vlnách objevuje pouhý výtvarný rytmus, zcela abstraktní, bez vztahu k realitě.

Z této souhry vertikálních a horizontálních linií se tedy zrodí Mondrianova specifická kosmogonie, jeho slavné abstraktní obrazy, ze kterých jakoby vysvítají souběhy kosmických planet. Vznikají obrazy s černobílými rastry s primárními barvami modrá, žlutá, červená, které působí jako výřezy z vesmírného nekonečna.

Později v exilu ve Spojených státech začne Mondrian za pomoci lepících pásek vytvářet obrazy inspirované rytmem jazzové hudby. Černobílý ortogonální rastr je nahrazen svítícími, modrými, žlutými a červenými liniemi v pravém úhlu na bílém pozadí. A tak vznikají obrazy velkolepého finále jako New York City I z roku 1941.

Výstava bude po své prezentaci ve Fondation Beyeler v Basileji-Riehenu (od 5.6.2022 do 9.10.2022) na podzim také ke shlédnutí i v Kunstsammlung Nordrhein-Westfalen v Düsseldorfu.

Nová francouzská výstava Michelangela Pistoletta

Italský umělec Michelangelo Pistoletto se proslavil svými "zrcadlovými obrazy", italsky "Quadri specchianti", ve kterých figury namalované na zrcadlech konfrontuje s postavou diváka, pozorujících je a zároveň sebe na odrazu. 

Během epidemie koronaviru se umělec začal zabývat novou formou interakce mezi divákem a pozorovatelem - návštěvníkem výstavy, když postavy, které bývaly oblečené, zcela svléknul.
Nová výstava slavného italského představitele hnutí "arte povera" je umístěna ve venkovském prostředí ve Flassans-sur-Issole v bývalé komandě maltézských rytířů Peyrassol, kde se nachází galerie současného umění a sochařský park. Postavy v rouše Evině na obrazech se navzájem dotýkají, objímají, interagují. Čistota zrcadel odráží panenskou krásu jejich nahých těl. Výstava se jmenuje "Svléknutí společnosti" a obsahuje v sobě i morální apel. Již v 19. století někteří umělci, například v okolí přírodního filosofa Karla Diefenbacha, volali po nudismu a světě, ve kterém by se společnost zbavila svých tabu a začala žít přirozenějším životem. Jedním ze členů Diefenbachovy komuny ve Vídni byl i český malíř František Kupka, který se nahý vystavoval paprskům slunce a cvičil na své zahradě v Puteaux u Paříže. Na jedné ze svých kreseb se dokonce vyobrazil, jak nahý medituje uprostřed Alp s výhledem na jezero. U Michelangela Pistoletta se jedná však spíše o společenský a sociální podtext než o vliv meditace. Tím, že chce Pistoletto svléknout celou společnost do naha, chce ji zbavit pokrytectví i morální přetvářky. Odbourat komplexy a vrátit se do zahrady Eden, vyvázat nás ze zajetí prvotního hříchu a navrátit nás do stavu nevinnosti. I proto na obrazech vidíme postavy různých věků, pohlaví, ale i ras. Pistolettovo umění má v sobě katarzní, očistný prvek, akty nejsou eroticky dráždivé, ale spíše z nich cítíme až religiózní naivitu. A když potom mezi těmito lidmi z ráje člověk zahlédne na obraze sebe samého, může si položit otázku, zda v současné společnosti není individualismus, manifestovaný i oblečením, na úkor kolektivních a ideálních zájmů společnosti.

Byl František Kupka antisemitou či filosemitou?

Jméno slavného českého malíře Františka Kupky bývá občas spojováno s antisemitismem v souvislosti s ilustracemi pro francouzský satirický časopis L´Assiette au beurre. 

Zejména ve výtisku "L´Argent", čili "Peníze", je zobrazen na titulní stránce velkokapitalista, kterému dělník nastavuje svou pěst. Velkokapitalista má orlí nos a velké břicho plné zlaťáků, což kunsthistorikové spojují se stereotypy, přisuzované karikaturám Židů na konci století. Velkokapitaista bývá spojován například s rodinou bohatých židovských finančníků Rothschildů. Je však třeba si uvědomit, že Kupka v dopise básníkovi Macharovi píše, že je "dalek tomu býti antisemitou". Jeho zobrazení velkokapitalisty s orlím či supím nosem může být tudíž vyloženo i v souvislosti s biomorfismem některých jeho karitatur, kde zobrazuje velkokapitalisty jako aligátory, tygry a dravce. Zde tedy není nutné hledat souvislost s "obrazy zášti", které známe právě z antisemitských karikatur konce století. Karikatura "občas pacifikujeme" z čísla "Mír" zobrazuje boháče, který dává almužnu chudým. Jeho velké břicho s nadsázkou zobrazuje, že má víc, než si zaslouží, že utiskuje chudší společenské vrstvy. Nos dravce může poukazovat prostě na náturu boháče, převzatou ze říše zvířat.

Zajímavější z hlediska judaismu jsou tudíž ilustrace ze sešitu "Náboženství", kde je zobrazeno božské oko s nápisem: "Jahve: Bůh Izraele. První jediný bůh. Poté co stvořil za šest dní Vesmír, trestá své děti, až do čtvrté generace, a dává jim při tom za příklad trpělivost Jóba." V karikatuře "Stvoření člověka" je zobrazen Jahve, jak vytváří ze žebra Adama Evu. Karikatura je popsána: "Jahve, židácký hospodář, vytvořil Evu z prostého žebra." Celému výjevu přihlížejí ze stromu šimpanzi zavěšení na větvích stromu. Zatímco Pallas Athéna a Prométheus na protější karikatuře mají rovný nos, Adam i Jahve mají nosy protáhlé, ohnuté, jak byli skutečně na konci století Židé na karikaturách zobrazováni. Kupkův humor je však milý, mírný, neurazí.

Nakonec se Kupka naučil i hebrejsky a vytvořil nádherné ilustrace k Písni písní. Když se Kupka spřátelil s továrníkem, mecenášem a sběratelem židovského původu Jindřichem Waldesem, odkoupil ilustrace k Písni písní od Kupky do své sbírky. Později o ilustrace mělo zájem pražské Židovské muzeum, nakonec je získalo pro svou sbírku Židovské muzeum v Paříži.

Závěrem ilustrací k časopisu L´Argent je kresba "Humanitas", na které nás uvádí Pallas Athéna do chrámu "Lidskosti a Vědy" (ideově ne zcela vzdálenému myšlenkám svobodného zednářství). Jako vítězství biologické evoluční teorie a Kupkova scientistického uvažování lze považovat i detail šimpanzů, lezoucích nad biblickým stvořením člověka po větvích a "moudře" boha pozorující. 13. prosince 1901 Kupka napsal v dopise českému básníku Macharovi : "Už druhý týden studuju koně, báječně mně tohle zvíře teď interesuje, ostatně chci resultat toho poslat do příštího salonu. Druhý tvor který mi straší v hlavě jsou stavba předpotopních těch možných icono- dinno - atd saurů a z pithecoideů jdu na antropopitheky a nebo pithecanty a zdá se mi, že mám v tom dost štěstí těm všem potvorám dát život, a pak se mi zdá povinností všech, kteří mají kotrbu k čemu aby již konečně lidstvo vybavili z jeho hebrejského vychování. (Víš že jsem dalek být antisemitou)."

Kupka tedy nejvíce věřil souzvuku vědy a umění. Proto jej nelze označit za antisemitu, ale spíše za racionalistu a scientistu. Waldesovi, který byl pravděpodobně relativně sekularizovaným Židem, Kupkovo smýšlení zřejmě nevadilo: jinak by do své sbírky nekoupil slavný kvaš inspirovaný Darwinem "Antropoides čili Boj o ženu".

Svým důrazem na ornament, arabesku a nefigurativní umění, inspirované hudbou, se Kupka přiblížil židovské kultuře, ve které hraje slyšené velkou roli. Není náhodou, že nejslavnější Kupkovo judaikum jsou doslova ilustrace k "písni písní". Je pravda, že Kupka při svém hledání nové vizuální reality využíval i jiné hudební inspirace, zejména fugy Johanna Sebastiana Bacha, který byl protestant, znovuobjevovaný však v 19. století židovským skladatelem Felixem Mendelssohnem-Bartholdym. I v Kupkově důrazu na nefigurativní umění se objevuje tedy možná jakýsi odklon Kupky od katolického vychování, které získal v dětství, a příklon k tradicím judaismu.

Obraz za 4,5 miliardy. Kdo byl tvůrce ikonické malby Marilyn Monroe Andy Warhol?

Symbolistní předpoklady vzniku abstraktního malířství

Zajímavou, méně známou malbou Maxmiliána Pirnera je plátno "Pomocníci naivity a mistrovství" z roku 1894, které satirou útočí za jednoduchou mimesis, tedy nápodobu přírody, uměním, a vyzdvihuje naopak tvůrčího ducha fantazie v podobě múz a bájných kentaurů, symbolů i sfingy. 

Uprostřed plátna se díváme jakoby okénkem fotoaparátu na dřevěnou loutku, sloužící akademickým malířům ke studiu anatomie, a na starodávný fotoaparát. Právě rozvoj fotografie v průběhu 19. století přispěl k tomu, že umělci byli nuceni hledat své inspirační zdroje jinde než v prosté nápodobě skutečnosti. Antický mýtus o Zeuxidovi, který oklamal verismem své malby i ptáky, a o Parhassiovi, který oklamal nakonec věrohodností realitě svou malbou i Zeuxida, pozbývá v době symbolismu své aktuálnosti. "Naivita" je v Pirnerově podání tedy zobrazena jako prosté zobrazování reality fotoaparátem, ačkoliv dnes víme, že tomu tak už také není. Umělci doby symbolismu naopak spatřují mistrovství v imaginaci, která se postupně začíná odpoutávat od viděné reality. Z tohoto východiska vyšel i slavný malíř František Kupka, který k obrazu Balada (Radosti života) napsal v dopise básníku J. S. Macharovi: "Chci dost rafinovaně jednoduchými prostředky vyjádřit pocity, které jsem míval, když jsem pěkně samoten seděl na břehu moře, a poněvadž mám spoustu studií k podobným věcem, tak jsem se do toho pustil - jsou to dvě ženské dost šeredné na koních, které tam přiklusaly na břeh mořský a zhlíží se v teplém odlesku zapadajícího slunce, kdežto celý břeh moře a mraky k tomu štymují notu nějakých neznámých radostí, v mracích k tomu jako kdyby tisíce skřítků tancovalo a poskakovalo nějak radostně." V citátu stále nacházíme odkaz k bájným bytostem, skřítkům, které podněcovali symbolistní fantazii. Později se však Kupka vydá hledat své inspirační zdroje zcela mimo svět viditelné reality, co nejdále od otisku fotografického filmu, který kritizoval ve své malbě i Pirner jako pomocníka "naivity". V rozhovoru s americkým malířem Warshawskym pro americké New York Times 19. 10. 1913 Kupka uvedl: "I believe I can find something between sight and hearing and I can produce a fugue in colours as Bach has done in music."

Jak vidíme, symbolistní předpoklady vzniku abstrakce u Maxmiliána Pirnera vedly umělce od "pomocníků naivity" až k zajímavým pokusům o bezpředmětnou malbu, inspirovanou hudbou.

Vzácný doklad Kupkova zájmu o tradiční lidové májové obyčeje

V díle Františka Kupky se vyskytuje i zájem o etnografické motivy, které zobrazuje s vtipem a hlubokým porozuměním.
Pozoruhodnou, poněkud tematicky vzácnou kresbou Františka Kupky je akvarel "Májka", zobrazující májové oslavy, šplhající mužské postavy na vrchol legendárního májového stromu. Připomeňme zvyklosti spojené s májovým stromem. Jedná se často o jehličnan, zbavený větví a s ponechanou pouze špičkou, ozdobenou májovým věncem. Popsaný druh májky byl Kupkou na kresbě věrně vyobrazen. Májka bývá předmětem jarního veselí, muži například soutěží, kdo se stane králem májky. Často bývá soutěž doprovázena vyznáním lásky milované ženě. To by také odpovídalo charakteru kresby, kde po stranách vidíme dvě nahé ženy přidržující secesní rám. Půjdeme-li v interpretaci více do hloubky, můžeme připomenout názor britského antropologa Jamese Frazera, podle něhož je májová slavnost spojená s přenesením lesního ducha do vesnice. Májka bývá v noci přísně střežena, protože její svrhnutí obyvateli jiné vesnice by bylo vnímáno jako velká potupa. Možná i tento okamžik Kupka ve své kresbě zachytil. Podle dochovaného životopisu Kupka studoval obyčeje sedláků na Domažlicku a pobýval i na Slovácku. V dopisech básníkovi Macharovi Kupka opouští fascinaci sedláky, kterou pro ně měl ve svém mládí, když maloval jejich kostýmy v okolí Domažlic. V dopise Macharovi, který je datován 3. zářím 1901, a jenž byl napsán na Podkarpatské Rusi, nacházíme zcela jiný přístup : « Vlastně, já nevím, ale zdá se mi, že Vy také nejste velký přítel sedláka, alespoň jsem nečetl ve Vašem duchu nikde velké nadšení pro tuto hrubou sortu lidí. Zde ještě nosejí ten malebný kroj slovenský ale ten mně již neinteresuje, kdybych ty lidi dnes kreslil, kreslil bych jen hloupé bestiální tvory, - pro mě nemají význam. Poznal jsem že dánský, norvežský, nebo bretonský sedlák je taková bezcharakterní potvora jako sedlák slovanský. Pamatuji si že kdysi před nějakými 10ti lety na Moravě jsem tancoval a vycházeje ze dveří ven mně jeden ze sedláků praštil holí do hlavy a utekl; ja běžel za ním a tu mi řval: "Co Vy mají čo tancovat s mú ženú." Vykládaje mu že tančím se všemy bez rozdílu, schodl jsem se s ním, ale ať prý platím litr vína; pak jsme byli bratři a sám chtěl abych obejmul jeho ženu atd. Takových historek jsem zažil bez konce. Ne jestli zde dělám studie tam neudělám žádného panáka, - zde by to nemohl být než sedlák, a proč vpálit do pěkné krajiny takovou bezcharakterní obludu. Spíše černou kaňku kněze, zvíře nebo cokoliv jiného jen ne sedláka nebo selku. Možná že je budu kreslit, ale ne jako se to doposud malovalo. Ostatně na tomto místě zem není moc obydlena - jen v údolích jsou vesnice a to ještě jen v údolích širokých, ostatně jest mimo kobylek v trávě velmi málo živých tvorů, vlastní krása jest pustá příroda, jen tu a tam člověk slyší zvonky krav. » Zdá se, že Kupkova kresba Májového stromu zapadá přesně do myšlenkových pochodů malíře v dopise Macharovi: postavy šplhající na májový strom svými šarvátkami, grimasami a gesty vyjadřují spíše tu negativní stránku slavnostního veselí sedláků. Kupka se na ně dívá satirickým a kritickým pohledem, avšak se svým ojedinělým smyslem pro humor.

Proč jsou rostliny zelené? Dva "zelené" obrazy od Kupky a Toyen

Zelená barva a její možný význam v obrazech moderních malířů českého původu Františka Kupky a Toyen, tvořících ve Francii, nabývá nových významů v kontextu revolučních objevů v oblasti biologie 19. století a 20. století.

Je pozoruhodné, že čeští malíři František Kupka i Toyen, ve svých obrazech používali zelenou barvu, která byla zcela eliminována z Mondrianovy palety. Zelená barva se vyskytuje i v díle české malířky Marie Čermínové, zvané Toyen, na vysoce kvalitní malbě "Vidím, že má bílá stránka zezelenala" (1951).

Kupka zelené barvě, která symbolizuje přírodu, věnoval více obrazových kompozicí. 

« Diagonální plány » z roku 1925 jsou zcela zasvěceny zelené barvě a jejím nuancím. Odkazují na barevnost určitých obrazů Paula Cézanna, který je rovněž zmíněn v Kupkově knize « Tvoření v umění výtvarném ». Barvy jsou u Kupky však daleko živější a zrcadlí transformaci zobrazení světla v desetiletích, které Cézanna od Kupky oddělují. Zatímco Cézanne zobrazuje bílé světlo, které nacházíme ve sluneční krajině, Kupka se zřejmě inspiroval i elektrickým osvětlením, které natolik fascinovalo již futuristy. V dopise, který adresoval svému příteli, básníku Macharovi, Kupka zmiňuje Crookesovy trubky, přístroj určený k elektromagnetickým experimentům. Žlutá citrónová barva, která je přítomna v Kupkově obraze, evokuje neonové světlo, které bylo v této době velmi oblíbené. Zelené tahy štětcem připomínají rostlinný a biologický motiv. Hranaté linie v prvním plánu jsou jasně inspirovány kristalografií. Transformace bílé barvy do fialových odstínů sugeruje dynamismus, vlastní krystalu a elektrickým silám, ale rovněž rozdílné nuance stínu a světla. Černé plány by mohly být odkazem k magnetickým silám, které jsou vlastní krystalu. V druhém plánu vidíme život forem, který je daleko organičtější. Je pravda, že hranatost forem by rovněž mohla evokovat drahokam. Avšak provedení uvnitř těchto povrchů je daleko organičtější a připomíná život jednobuněčných organismů a buněk v rostlinné tkáni. Je velice zajímavé srovnat organické formy v Kupkově obraze s fotografiemi řezu listem.

V horní levé části obrazu pronikání biomorfních modrých a zelených forem podtrhuje důležitost vody pro rozvoj organické tkáně rostliny. Poněkud níže vidíme otisky malých potůčků a kapek, ale modrá barva již chybí : zdá se, že se voda již proměnila v chlorofyl. Pro chemický proces fotosyntézy, který je prvořadý pro život rostliny a vývoj rostlinné tkáně obecně, je důležité sluneční světlo. V důsledku bychom si mohli položit otázku, zda žluté zářivé barvy nezobrazují spíše paprsky slunce, které bylo Kupkovi natolik drahé. Je pravděpodobné, že Kupka oba inspirační zdroje neodděloval a světlo, namalované na obraze, by mohlo být smíšené. Máme dojem, že se nám před očima rozvíjí alegorie mikroorganického života, který pozorujeme v mikroskopu. Samozřejmě, že se nejedná o zobrazení věrné přírodě, ale spíše o eklektickou a konceptuální fúzi dojmů z mikroskopu, ilustrací vědeckých časopisů a vlastních umělcových myšlenek a vynálezů. A v důsledku i když obraz obsahuje elementy, které jsou inspirovány exaktními vědami a objektivními pozorováními, nacházíme rovněž odkazy na vlastní umělcův život. Zelené linie spontánního rukopisu uvnitř zelených plánů v obraze odkazují rovněž na začátek Kupkovy tvůrčí dráhy v Paříži. Evokují větvičky smuteční vrby, která byla oblíbeným stromem symbolistů. Volné zelené tahy připomínají rovněž zobrazení povrchu vody v obraze « Druhý břeh », který má i název « Břeh Marny » (1895).

I v případě obrazu Toyen převažují zelené tóny, a žluté i červené barvy, evokující motýlí křídla. Je vysoce pravděpodobná biologická inspirace. Zelené "paprsky", vyrážející z magického centra obrazu, mohou být vyloženy také jako dužina rostliny, evokující proměnu rostliny zeleným přírodním barvivem, tedy chlorofylem, v průběhu fotosyntézy. Toyen tedy ve svém obrazu možná zachycuje proces růstu rostliny a líhnutí motýlů.

Moderní technologie od Františka Kupky k Hynkovi Martincovi

Co chtěl Kupka vyjádřit abstraktními kvaši z počátku 30. let a jak souvisí se současným uměním?

Kvaše z počátku 30. let jsou charakteristické svojí geometrickou formou. Kupka vstřebává impulsy z rozvíjejícího se kinematografického průmyslu. Kvaš tudíž představuje čtyři bílé obdélníky, které jsou zobrazeny jakoby v pohybu a propojené vertikálními liniemi. Jedná se o jakási projekční plátna nebo okénka filmu, které jsou propojené bílými liniemi. V rámci Kupkovy filosofie je malířské plátno místem projekce našeho vnitřního emočního i fyziologického života. Kupka se domníval, že evoluce ještě neskončila, ale že pokračuje a že v budoucnu budeme moci sdílet naše myšlenky telepatií, tedy přenosem myšlenek mimosmyslovými možnostmi. Symbolicky by tedy mohly tři bílé obdélníky, propojené bílými liniemi na černém pozadí, představovat lidské vědomí a umožňovat naší představivosti "projektovat" či "vepsat" do nich naše duchovní děje. Mikrokosmos u Kupky souvisí s makrokosmem. Bílé obdélníky tedy připomínají i kosmickou energii, propojující se a míjející se ve vesmírných oběžných drahách. Není vyloučeno, že Kupka chtěl vyjádřit i vznik sympatií mezi lidmi, obrazně a lidově řečeno, jestli "přeskočila jiskra".

Zajímavý je i kvaš ze studíi pro kruhovité a přímočaré. Zde bych si dovolil tvrdit, že kosmické těleso či planeta ještě má v imaginaci svůj reálný základ. Kruhovité tvary připomínají zemi a měsíc, nebo pohyb planety v kosmu. Malba tedy souvisí s obrazem "První krok", na němž je viditelně zobrazen měsíc, který se nachází v Muzeu moderního umění v New Yorku. Kruhovitá forma disku však také připomíná ilustraci sítnice z Kupkovy knihy "Tvoření v umění výtvarném". Jedná se tedy o jakýsi průhled okem na děj, který se odehrává v duchovnu, jakoby za fyziologickým okem, v naší mysli.

Otázkou zůstává, co chtěl umělec vyjádřit svislým šedivým pruhem, který proniká pravou polovinou obrazu. Pruh je ještě okrášlen třemi bílými liniemi, které jím svisle pronikají. Barevnost - šedivá, černá a bílá, evokuje opět film 30. let nebo proudy elektřiny. Mohlo by se jednat i o náznak mašinismu, stroje, či oceli. Nové a moderní technologie se v Kupkově imaginaci propojovaly s utopickými duchovními myšlenkami o propojení lidských myslí novým stupněm biologické evoluce. Kvaš je tedy jakýmsi návrhem na nový způsob myšlení a na utváření mezilidské komunikace na spiritistickém základu a díky moderním technologiím.

V tomto smyslu Kupkovy kvaše souvisí i s obrazy Hynka Martince, který zobrazuje moderní technologie naší doby jako smartphony, tablety a počítače ("Every generation has its own revolution").

Hodnotný obraz "Gotické kontrasty" Františka Kupky aktuálně na výstavě v pavilonu EXPO 58 na Letné

Monumentální středověké katedrály, na kterých pracovaly generace stavitelů, jako v případě naší katedrály sv. Víta, inspirovaly umělce i v moderní době.

Obrovské středověké katedrály, které vznikaly v období gotiky, byly znovuobjeveny jako zdroj inspirace zejména na počátku 19. století, v období romatizmu. Nacházíme je na obrazech Caspara Davida Friedricha, Camilla Corota, Johna Constabla a Viktora Huga. Eustache-Hyacinthe Langlois vyobrazil dokonce požár věžičky katedrály v Rouen, který vypukl 15. září 1822. U nás nacházíme malby středověkých katedrál u Ludvíka Kohla.

Velký zájem vzbudila architektura středověkých katedrál u impresionistických malířů, u Camillla Pissarra, Alfreda Sisleye a zejména u Claude Moneta, který katedrále v Rouen věnoval v různých denních dobách a slunečním osvětlení dokonce celý obrazový cyklus. V období symbolismu se kráse středověkých vitráží věnoval například Odilon Redon, motiv katedrály nacházíme i u Gustava Moreau nebo u Luciena Lévy-Hurmera a Fernanda Khnopffa.

Méně známá kapitola dějin umění je však vyobrazení středověkých katedrál v moderním a avantgardním umění. Ačkoliv se jednalo o dobu, která se snažila spíše oprostit od tradičních obrazových schémat a umělci hledali inspirační zdroje v současném a moderním světě, například v motivech techniky a civilizačního pokroku, téma středověké katedrály bylo natolik silné, že úplně v avantgardním umění nevymizelo. Nacházíme je například u Kurta Schwitterse, Heinricha Maria Davringhausena, Lyonela Feiningera. Ve vlasti středověkých katedrál, ve Francii, katedrály maloval například Albert Marquet, Maximilien Luce a Robert Delaunay.

Jeden z nejkrásnějších obrazů moderny, s názvem "Gotické kontrasty" (kolem 1920), vytvořil český malíř František Kupka, tvořící ve Francii.

Obraz je čistě abstraktní a zobrazuje rostlinné bujení gotických pilířů. Uprostřed kompozice nacházíme kontrasty výrazných červených a modrých barev, které jakoby vytryskávají z polarity světla a stínu. František Kupka s velkou oblibou maloval středověké vitráže katedrály v Chartres a světlo, které skrz ně pronikalo. Dojem světla, pronikajícího skrz sklíčka vitráže, evokuje také obraz "Gotické kontrasty", který patří k vrcholům Kupkovy tvorby.

Výstava Františka Kupky a Alfonse Muchy. Setkání dvou velikánů českého malířství ve výstavní síni EXPO 58 na pražské Letné

Ačkoliv se jejich tvůrčí cesta vyvíjela zcela odlišným způsobem, vystavovali v roce 1936 v Paříži na společné výstavě. František Kupka se proslavil jako zakladatel abstraktního umění. Alfons Mucha nám odkázal své monumentální dílo "Slovanská epopej", ve kterém oslavil mírumilovné soužití slovanských národů.

Výstava představuje všechny důležité vývojové fáze životního díla Františka Kupky. Bylo by ji možné vnímat téměř jako malou retrospektivu, která velmi poučně a poutavě ukazuje Kupkovu cestu k abstraktnímu umění. Raritou na výstavě jsou sochařské busty Františka Kupky a jeho manželky Eugenie. Busta Kupky, která tvoří jakýsi dodatek k výstavě obrazů Muchy, byla použita pro jeho pomník v rodném Opočně. Je pozoruhodné, že serigrafie "Abstraktní kompozice", která byla použita jako téma pro podstavec sochy, je na výstavě rovněž k vidění. Partnerství Kupky s mecenášem Jindřichem Waldesem připomíná obraz "Dáma s patentkou (slečna Koh-i-noor)". Jindřich Waldes byl podnikatel a sběratel umění židovského původu, který proslul výrobou šatních spínadel a stiskacích knoflíků. Jak dokládá věnování na kvaši a akvarelu "Mraky II", udržoval s Waldesovými Kupka opravdu přátelské a vřelé styky. Jejich společná výprava do Londýna byl Kupkův první let. Na výstavě je k nahlédnutí i soupis olejomaleb Františka Kupky, velká kniha, vydaná ve spolupráci Adolf Loos Apartment and Gallery, rakouské Galerie Belvedere a Národní galerie. Mezi nejkrásnější obrazy výstavy patří například olej na plátně "Zhroucení vertikál" (1935), "Sladkost žití" ze sbírky Galerie Zlatá husa nebo "Koncepce". Pozoruhodná jsou však i drobnější díla jako kvaš "Hudba" (1930), dokládající Kupkův zájem o muzikalitu. Fascinace moderní technikou v kvaši "Hudba" je vidět také u olejomalby "Úsměv O", která polidšťuje estetiku strojů. Kupka byl velmi sečtělý umělec, malíř-intelektuál, který byl obeznámen i s filozofií antického myslitele Platóna.

Jeho zájem o čisté geometrické tvary, vycházející z jeho nauky, nacházíme v "Trojúhelníkové kompozici". Obraz "Chvějící se č. 2" dokládá Kupkův zájem o pestrý svět neonových světel, které byly v době moderny velmi oblíbené. Obraz "Prisme" odkazuje na Kupkovy znalosti teorie barev, které analyzoval ve své teoretické knize "Tvoření v umění výtvarném". Není možné se v našem článku bohužel věnovat všem úžasným obrazům na výstavě, natolik je výstava tematicky obsáhlá a pohled na Kupkovu tvorbu v ní všestranný. Mucha, který patří vedle Kupky k největším géniům českého malířství, je na výstavě zastoupen celou řadou portrétních pláten. Jeho smysl pro dekor nalézáme v ukázkách plakátové tvorby, kterou se proslavil. V neposlední řadě je možné obdivovat na výstavě i Muchovy alegorické a historické malby a žánr aktu. Nacházíme tak vzácnou možnost srovnat malbu aktu u Muchy a Kupky.

Jako celek výstava působí jako téměř učebnicový vhled do tvorby obou nejznámějších českých malířů, je však i objevná a rozhodně stojí za návštěvu.

Skvostná výstava dvou největších českých malířských géniů Františka Kupky a Alfonse Muchy

V pavilonu EXPO 58 je od soboty k vidění nádherná výstava dvou největších českých malířů doby secese a klasické moderny, Alfonse Muchy a Františka Kupky.

Jejich díla dosahují na aukcích závratných výšek. Díky svému mimořádnému nadání a působení v Paříži konce století, tedy v uměleckém centru secese a modernismu, se proslavili celosvětově. Muchova Slovanská epopej, soubor obrovských historických maleb z dějin Slovanstva, patří mezi nejobdivovanější umělecká díla z dějin umění. Právě proto návštěvníka při vstupu do výstavy vítá rozměrná litografie "Slovanská epopej Alfonse Muchy.

Samotná výstava je rozdělena do dvou částí. První část je věnována dílu zakladatele abstraktní malby Františka Kupky. Z raného období jsou zastoupeny drobnější studie pro obraz "Biblioman" Studie Louky) z roku 1897 a Moře na francouzském jihu (1905) ze sbírky Kupkova mecenáše Jindřicha Waldese. Nechybí ani přípravné studie pro slavný Kupkův obraz "Epona-Radosti života", který se dnes nachází v Národní galerii Praha. Pozoruhodným dílem je "Pračlověk" (1908 - 1909), který dokládá Kupkův zájem o evoluční teorie Charlese Darwina. Mezi díly z Kupkova figurativního období jsou zastoupena i "Cesta ticha": osamělý poutník prochází zamyšlen kolem dlouhé řady egypských sfing. Nad ním je hvězdná obloha. Výjimečným drobným dílem v rámci Kupkovy tvorby je vyobrazení Mraků z letadla z roku 1934. Kupka se inspiroval při společném letu do Londýna se svým mecenášem Jindřihem Waldesem. Kvaš dokládá Kupkův zájem o přírodní vědy i svět moderní techniky. Na výstavě jsou i krásné akty, olej na plátně "Koupání" (1904), zobrazující ženu u mořského pobřeží, a "Žena v zrcadle" (1903) ze sbírky Galerie Zlatá husa. Nechybí ani drobný akvarel na papíře zobrazující Erotickou scénu, dílo ze sbírky Galerie Zlatá husa, které bývá jen zřídka k vidění. Kupkovo působení pro ilustrované satirické časopisy dokládá velmi vtipná kresba pro umělecký žurnál "Cocorico". Cocorico je francouzský výraz pro zvukomalebné slovo "kykyriký", kokrhání kohouta. Kohout je francouzským národním symbolem. Kupka ve své kresbě zobrazil, jak mladá dáma u stolu právě jí vajíčko a vyčítavě se na ni dívá kohout se slepicí a kuřátky. Mezi nejkrásnější díla z Kupkova abstraktního tvůrčího období je na výstavě k vidění "Tvar modré" (1913). Kupka se mohl inspirovat lomem světla v krystalu. Pozoruhodným obrazem je rovněž olej na plátně "Čáry, plochy a hloubka" II., inspirovaný biomorfními tvary, a obraz "Gotické kontrasty" I., kde Kupka navázal na kulturní dědictví středověkých katedrál.

Na výstavě nechybí ani díla z Kupkova meziválečného figurativního období, jedná se o obrazy "Sladkost žití" a "Koncepce", kde se umělec originálně inspirova světem moderní techniky.

Alfons Maria Mucha, který v roce 1936 vystavoval v Tuillerijských zahradách v pařížském "Musée des Écoles Étrangères" (česky "Museu zahraničních škol") vedle Františka Kupky, jej znal díky továrníkovi Jindřichu Waldesovi a československému velvyslanci v Paříži Šefanu Osuskému. Společná výstava Kupky a Muchy a připomenutí obou osobností pařížského kulturního života v krásném pavilonu EXPO 58 s dechberoucími výhledy na starou Prahu a do Letenských sadů je opravdu zdařilá. Od Alfonse Muchy nás mohou na výstavě zaujmout díla jako "Dívka s modrou mašlí" (1901), která dokládá Muchovo bravurní malířské umění a cit pro harmonickou barevnou kompozici. Mezi dětskými portréty vynikne "Sváteční portrét" holčičky z roku 1925-30: Mezi alegorická plátna, obsahující už i mravní apel, patří Muchův obraz "Pohled do budoucnosti".

Pozoruhodné jsou i plakáty pro Všesokolský slet (1925) a "Pěvecké sdružení učitelů moravských" (1911). Ze sbírky pojišťovny Kooperativa je na výstavě k vidění "Studie k apotéoze z dějin Slovanstva", vytvořená pro Muchovo monumentální mistrovské dílo, Slovanskou epopej. Mezi téma s vlasteneckou tematikou patří i litografie "Léta svobody" ze sbírky Světlík Art Foundation.

Právě vlastenectví obou mimořádných osobností, Františka Kupky a Alfonsem Muchy, je dalším důležitým pojítkem, které dává smysl připomenutí jejich společné výstavy. 

Pohnutý osud tvůrce Stalinova pomníku na pražské Letné

Ačkoliv dnes vnímáme monumentální sochu Josifa Stalina, která stála na pražské Letné mezi lety 1955-1962, jako poplatnou době svého vzniku, její autor Otakar Švec patřil mezi talentované sochaře s tragickým osudem

Sochař Otakar Švec se narodil v rodině cukráře na Novém Městě v Praze 23. listopadu 1892.
Akademické vzdělání získal na Uměleckoprůmyslové škole a na Akademii výtvarných umění u tvůrce slavného jezdeckého pomníku sv. Václava Josefa Václava Myslbeka a neméně úspěšného sochaře Jana Štursy. Zajímavostí je, že v roce 1920 Švec absolvoval stáž u renomovaného francouzského sochaře Émila-Antoina Bourdella v Paříži. V té době portrétoval i českého prezidenta T. G. Masaryka.
Obrovským úspěchem byla Švecova socha motocyklisty v pohybu nazvaná podle anglické značky motocyklů Sunbeam "Sluneční paprsek" a prezentovaná na výstavě dekorativních umění v Paříži. Švec rovněž portrétoval Voskovce a Wericha v zajímavém dvojportrétu.

Po válce v roce 1949 zvítězil v soutěži na pomník J. V. Stalina v Praze na Letné. Pomník vznikal v sochařském ateliéru Bohumila Kafky, nazývaném lidově "Kafkárna", ve Střešovicích. Výsledné žulové sousoší mělo úctyhodné rozměry o výšce téměř 16 metrů, délce 22 metrů a šířce 12 metrů. Sousoší bylo koncipováno jako zástup českého a sovětského lidu v čele s J. V. Stalinem. Díky svému umístění na vysokém podstavci, který dodnes na Letné stojí, sousoší působilo opravdu monumentálně a impozantně. Navíc sousoší stálo na vrchu jako dominanta viditelná z Pařížské ulice a z navazujícího Čechova mostu. Když však N. S. Chruščov odsoudil Stalinův kult osobnosti, rozhodlo se na počátku 60. let o demolici pomníku a 6. listopadu 1962 bylo sousoší odstřeleno. Toho se však jeho tvůrce Otakar Švec již nedožil, neboť si dobrovolně se svojí chotí vzal život nedlouho před odhalením pomníku v polovině 50. let.

Návrat ukradeného Šporkova portrétu od Nicolase de Largilliere na Kuks

Vzácný odcizený obraz Nicolase de Largilliere se vrátil po třiceti letech na své místo do zámecké expozice v Kuksu

Bylo časné ráno července roku 1991, když se zjistilo, že ze zámecké expozice na zámku Kuks byly ukradeny hodnotné umělecké předměty. Byl mezi nimi i portrét šlechtice Jana Michaela Šporka, synovce Františka Antonína Šporka, který byl zakladatelem této unikátní barokní kulturní památky.
Obraz pocházel od samotného Nicolase de Largilliere, vysoce ceněného pařížského portrétisty doby krále Ludvíka XIV., který "krále slunce" také zpodobnil. Nicolas de Largilliere byl mimořádně talentovaný malíř, o jehož sympatie soutěžily dvě největší světové velmoci své doby - Anglie a Francie. Uvádí se, že na přímluvu malíře Charlese Le Bruna, prvního dvorního malíře Ludvíka XIV., Largilliere nakonec zůstal tvořit ve Francii.

Dnes se jeho díla nachází v nejdůležitějších světových sbírkách: v pařížském Louvru, v National Gallery ve Washingtonu, v Pinacoteca di Brera v Miláně a v Národním muzeu ve Varšavě. Díla Largilliera, který se kvalitou své malby vyrovná nejslavnějšímu francouzskému portrétistovi doby baroka Hyacinthu Rigaudovi, dosahují na aukcích závratných částek. Není tedy divu, že na konci minulého roku zaujala pracovnici Národní galerie žádost o povolení k vývozu obrazu Nicolase de Largilliere z České republiky do zahraničí. Je velkým úspěchem a štěstím, že se díky spolupráci policejních složek podařilo obraz identifikovat a že zůstává na našem území. Návštěvníci jej budou moci obdivovat již od 1. dubna v rámci prohlídkového okruhu Hospitál.

Poslední možnost vidět retrospektivu Sophie Taeuber-Arp v New Yorku

Po hostování v Londýně a Basileji mají nyní možnost výstavu Sophie Taeuber-Arp vidět i návštěvníci slavného Museum of Modern Art v New Yorku.

Sophie Taeuber-Arp byla švýcarská designérka, interiérová architekta, sochařka a malířka, choť slavnějšího Jeana Arpa. Talent manželek slavných umělců se však často vyrovná jejich životním partnerům, jak v poslední době objevují současné výstavy a dějiny umění čím dále tím více.

Některá díla Sophie Taeuber-Arp připomínají abstrakce suprematismu, zejména díla Kazimíra Maleviče nebo abstrakce Pietra Mondriana. Když se Sophie Taeuber-Arp zapojila do hnutí Dadaismu, které kritizovalo buržoazní kulturu, obohatila ho svým duchem radostných a pestrých abstrakcí. V této době také vytvořila své slavné dadistické "Hlavy Dada". Na sklonku války, roku 1918, podepsala také curyšský Dadaistický manistest.

Ve své francouzské periodě se umělkyně pohybovala mezi Štrasburkem a Paříží, zajímavostí je, že se stýkala s holandským umělcem Theo van Doesburgem, jenž byl v té době také ve styku s Františkem Kupkou. V umělecké kolonii v Meudonu u Paříže si pár Arpových navrhl a postavil vlastní vilu, která se dodnes zachovala a stojí vedle vily Theo van Doesburga, se kterým se Sophie Taeuber-Arp podílela na výzdobě neoplatické kavárny "Caffé L´Aubette" ve Štrasburku. Taeuber-Arp ve své tvorbě usilovala o vytvoření Gesamtkunstwerku, její abstrakce má východisko v návrzích užitého umění. Jak ukazuje současná výstava v New Yorku, dodnes si umění Sophie Taeuber-Arp zachovalo svoji svěžest a atraktivitu a stalo se součástí kánonu evropských dějin umění 20. století.

Muchova trnitá cesta ke Slovanské epopeji

Muchova tvůrčí cesta ke Slovanské epopeji byla poznamenána i strádáním, úskalími a překážkami.

Alfons Mucha (celým jménem Alfons Maria Mucha na přání své zbožné matky) se narodil ve velmi skromných poměrech do rodiny soudního úředníka. Nebýt ředitele kůru brněnské petrovské katedrály, neměl by mladý Mucha ani na studia na Slovanském gymnáziu. Mucha však měl špatný prospěch a byl z gymnázia vyloučen. Tehdy se začal naplno věnovat výtvarnému umění a navrhoval kulisy a plakáty. Na pražskou Akademii výtvarných umění nebyl přijat. Prvním větším úspěchem bylo až angažmá u vídeňské firmy, specializující se na divadelní kulisy, Kautsky-Brioschi-Burghard. Po velkém požáru divadla Burgtheater však firma musela Muchu propustit. Jen díky svému novému mecenáši, rodu Khuen-Belasiů, se Mucha mohl odebrat na studia do Mnichova, který patřil mezi hlavní umělecké metropole své doby. Podílel se tam na aktivitách českých studentů, sdružených ve spolku, pojmenovaném po barokním malíři Karlu Škrétovi.

Za největší umělecké centrum se přesto na konci 19. století považovala Paříž, a tak není divu, že nakonec přilákala i Muchu. Zasáhla jej tam však další rána: hrabě Khuen-Belasi jej přestal sponzorovat. Uvádí se, že v této době si Mucha byl nucen nakupovat na dluh i jídlo. Obrovským úspěchem byly však plakáty pro herečku Sarah Bernhardtovou, které Muchu proslavily téměř přes noc a způsobily v celé Paříži obrovskou senzaci. Dalším úspěchem byly obrazy pro pavilon Bosny a Hercegoviny na Světové výstavě. Tehdy Mucha se svojí chotí Marií Chytilovou zamířil do Spojených států. Díky svým kurzům se seznámil i s prezidentem Theodorem Rooseveltem a s bohatým podnikatelem a investorem Charlesem R. Cranem. Uzrála v něm myšlenka vytvoření série obrovských dvaceti pláten s tematikou historie slovanských národů. Ty posléze vznikaly na zámku Zbiroh. Mucha se ponořil do studia dějin. Obrazy připravoval i ve spolupráci s tehdy věhlasným odborníkem na slovanské národy Ernestem Denisem. Obrazy byly po dokončení představeny v pražském Klementinu, chicagském Art Institutu a v newyorském Brooklynském muzeu, kde měly obrovský úspěch. Toto velké mistrovské dílo, odkázané Muchou hlavnímu městu Praze, nás nepřestává fascinovat ani dnes.

Ve Vídni jsou nově vystavena poslední nedokončená Klimtova díla

Na výstavě v galerii Belvedere je k vidění "Dáma s vějířem" (1917 - 1918), obraz ze soukromé sbírky, který veřejnost dlouhá desetiletí nemohla na žádné výstavě v muzeu obdivovat.

"Dáma s vějířem" byla zachycena na dobové fotografii Morize Nähra vedle obrazu "Nevěsta" v ateliéru Gustava Klimta ve Feldmühlgasse v roce 1918, kdy umělec utrpěl mrtvici. Zatímco nedokončený obraz "Nevěsta" je již několik desetiletí ve stálé expozici galerie Belvedere ve Vídni k vidění, malba "Dámy s vějířem" byla uložena v soukromé sbírce. Teprve nyní ji může veřejnost na výstavě Belvederu vidět.

Na obraze je dáma vyobrazena v obklopení východoasijských artefaktů. Nejedná se o portrét známé osobnosti vídeňského života, ale o anonymní vyobrazení profesionální modelky či dosud neidentifikované herečky. V poslední Klimtově periodě nacházíme japonizující motivy velmi často. Na pozadí "Dámy s vějířem" vidíme pestrá vyobrazení čínského fénixe, jeřába, zlatého bažanta a lotosových květů, která se vyskytují často na východoasijském porcelánu. Samotný motiv dámy s vějířem je rovněž dohledatelný v asijských dřevorytech. Klimt sám vlastnil velkou sbírku východoasijských uměleckých děl a dřevorytů. Zálibu Klimta ve východoasijských artefaktech dokládá i skutečnost, že byl členem vídeňského Institutu pro kulturní studia (tzv. Wiener Institut für Kulturforschung), který odbourával zažitá dogmata superiority západní kultury a prosazoval celosvětově rovnostářský přístup k umění.

Na výstavě jsou k vidění i další pozdní díla Gustava Klimta ze sbírky galerie Belvedere, která umožňují zajímavý vhled do tvůrčího procesu umělce. Obdivovat tak lze například obrazy "Adam a Eva", "Dáma v bílém", potrét Johanny Staude nebo nedokončený portrét Amalie Zuckerkandl.

Krása liniových obrazů Zdeňka Sýkory

Na podzimní výstavě Adolf Loos Apartment and Gallery nás mohlo zaujmout krásné dílo Zdeňka Sýkory s názvem "Modrý ležák".

Zdeněk Sýkora se narodil 3. února 1920 v Lounech. V letech 1938 - 1939 studoval na Vysoké škole báňské v Příbrami. Po obsazení Československa a uzavření vysokých škol pracoval na železnici jako dělník, telegrafista a později i jako výpravčí. Během války, v roce 1940, vytvořil své první malby. V roce 1945 se zapsal ke studiu deskriptivní geometrie na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství a výtvarné výchovy na Univerzitě Karlově v Praze, kde jeho profesory byli Martin Salcman, Karel Lidický a Cyril Bouda. Od roku 1947 do 1980 přednášel na katedře výtvarné výchovy Filozofické a Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Zdeněk Sýkora patřil k umělcům, kteří se prosadili i na světové scéně. Jako jednomu z mála moderních umělců se mu dostalo pocty, že se jeho dílo stalo motivem poštovní známky České pošty v hodnotě 27 Kč. Jedná se o známku z roku 2019 a vyobrazuje obraz Linie č. 56 (Humberto) z roku 1988 ze sbírky muzea umění v Olomouci.

Obrazy Zdeňka Sýkory nalezneme i v Národním muzeu moderního umění v Paříži (Musée national d´art moderne Centre Pompidou). Jedná se o dílo sestávající ze čtyř menších pláten s názvem "Poslední soud". Inspirací pro název kompozice byla freska Michelangela Buonarottiho v Římě. Dalším inspiračním zdrojem pro čisté až fauvistické barvy Sýkorových obrazů byla návštěva Ermitáže v Petrohradě s bohatou sbírkou obrazů Henriho Matisse.

Čisté barvy liniových obrazů Zdeňka Sýkory se snoubí s ladnými tvary jeho matematickou náhodou vytvořených linií. Připomeňme, že Zdeněk Sýkora vyzdobil i halu Řízení letového provozu v Jenči u Prahy. Mezi jeho další slavná díla patří také obklad čtyř větracích komínů Letenského tunelu, který je dnes kulturní památkou a nachází se nedaleko pavilonu EXPO 58.

Středověká katedrála - věčný zdroj inspirace

Monumentální středověké katedrály, na kterých pracovaly generace stavitelů, jako v případě naší katedrály sv. Víta, inspirovaly umělce i v moderní době.
Obrovské středověké katedrály, které vznikaly v období gotiky, byly znovuobjeveny jako zdroj inspirace zejména na počátku 19. století, v období romatismu. Nacházíme je na obrazech Caspara David Friedricha, Camilla Corota, Johna Constabla a Viktora Huga. Eustache-Hyacinthe Langlois vyobrazil dokonce požár věžičky katedrály v Rouen, který vypukl 15. září 1822. U nás nacházíme malby středověkých katedrál u Ludvíka Kohla.
Velký zájem vzbudila architektura středověkých katedrál u impresionistických malířů, u Camillla Pissarra, Alfreda Sisleye a zejména u Claude Moneta, který katedrále Rouen věnoval v různých denní dobách a různém slunečním osvětlení dokonce celý obrazový cyklus. V období symbolismu se kráse středověkých vitráží věnoval například Odilon Redon, motiv katedrály nacházíme i u Gustava Moreau nebo u Luciena Lévy-Hurmera a Fernanda Khnopffa.
Méně známá kapitola dějin umění je však vyobrazení středověkých katedrál v moderním a avantgardním umění. Ačkoliv se jednalo o dobu, která se snažila spíše oprostit od tradičních obrazových schémat a umělci hledali inspirační zdroje v současném a moderním světě, například v motivech techniky a civilizačního pokroku, téma středověké katedrály bylo natolik silné, že úplně v avantgardním umění nevymizelo. Nacházíme je například u Kurta Schwitterse, Heinricha Maria Davringhausena, Lyonela Feiningera. Ve vlasti středověkých katedrál, ve Francii, katedrály maloval například Albert Marquet, Maximilien Luce a Robert Delaunay.
Jeden z nejkrásnějších obrazů moderny, s názvem "Katedrála" z roku 1912-1913, vytvořil český malíř František Kupka, tvořící ve Francii.
Obraz je čistě abstraktní a zobrazuje kosočtverce červených, modrých, bílých a tmavých barev, které vytvářejí náznak hloubky. František Kupka s velkou oblibou maloval středověké vitráže katedrály v Chartres a světlo, které skrz ně pronikalo. Dojem světla, pronikajícího skrz sklíčka vitráže, evokuje také obraz "Katedrála", který patří k vrcholům Kupkovy tvorby.

Pamětní mince České národní banky k 150. jubileu narození Františka Kupky

Loni jsme oslavili 150. jubileum od narození našeho předního malíře Františka Kupky (23. září 1871, Opočno, Rakousko-Uhersko - 24. června 1957, Puteaux, Francie).

Ačkoliv byly bohužel oslavy kvůli pandemii koronaviru poněkud utlumeny, uskutečnilo se několik zajímavých připomínkových akcí.

Chtěl bych se věnovat vydání pamětní mince Českou národní bankou na Kupkovu počest. Stříbrná mince v nominální hodnotě 200 Kč je navržena výtvarníkem Adamem Alvou Fejfarem.

Na líci mince je citát "Chci tvořit jako hudebník" a reliéf inspirovaný Kupkovými obrazy. Zcela zřetelně vystupují svislé obdélníky, které evokují klávesy piana z přelomového obrazu "Klávesy piana. Jezero" (1909). V tomto obraze se Kupka začal oprošťovat od světa viděné reality a nacházel svoje abstraktní výrazivo. Inspiroval se přitom poslechem barokní hudby Johanna Sebastiana Bacha. Série vertikálních plánů vyvrcholí v rozměrné kompozici "Vertikální plány III." Kupka ve své teoretické knize "Tvoření v umění výtvarném" z roku 1923 píše: "Slavnostní kolmice je páteří života v prostoru. Je osou všech staveb, činí monumentálním i nejmenší "rozčtverečkovaný" náčrt. Nestalo se vám někdy, že jste cítili, jak se bezděky vkrádá kolmice do vaší vise? Je to stín řasy, jenž dopadá na vnější stěnu vašeho oka."

Organické kruhové tvary, které vertikálními plány na minci pronikají, připomínají obrazy, jež sloužily jako přípravné studie pro nejdůležitější Kupkovu kompozici "Amorfa. Dvoubarevná fuga" (1912) - například obrazy "Červené a modré kotouče" a "Newtonovy kotouče" nebo "Studie pro Amorfu, Dvoubarevnou fugu a pro Amorfu, Teplou chromatiku". Zároveň kompenetrující oblé linie připomínají obrazy "Čáry, plochy, prostor. Pokus o hloubku I. a II."

Podíváme-li se na rub mince, je na něm vyražena podobizna slavného malíře, která je převzata z dochovaných autoportrétů, jako například "Autoportrét s dýmkou" (1910). Hlavu malíře obklopují opět vertikální plány, připomínající klávesy piana a obraz "Nokturno" (1910 - 1911). Způsob, kterým tvář umělce vystupuje z vertikál odpovídá obrazové kompozici "Paní Kupková mezi vertikálami" (1910 - 1911) z majetku Muzea moderního umění v New Yorku (MoMA). Vedle portrétu je vyražen citát "Nechci malovat hudbu". Připomíná Kupkovo vymezení se vůči směru orfického kubizmu, pod který jej zařazoval francouzský básník Guillaume Apollinaire.