Robert Macaire

Pichlavý humor Roberta Macaira, fiktivní postavičky francouzského melodramatu 19. století 

Charakter Roberta Macaira vznikl již ve 14. století, v legendě, kdy zápasí se psem. Proto bývá také občas zobrazován s kyjem, kterým měl psa bít. Avšak nakonec král Karel V. usoudil, že pes vyhrál a Macaire byl uznán vinným a oběšen. Tento příběh byl zpracován v roce 1814 na pařížské divadelní scéně a uveden pod názvem melodramatu "Le Chien de Montargis, ou la Forêt de Bondy". Byl uváděn až do roku 1834. Podle legendy Macaire v lese na okraji Paříže zabil muže, jehož pes však přežil, a tak král nařídil souboj psa a Macaira a jeho následné oběšení.

Novou divadelní postavu Roberta Macaira vymyslel francouzský dramatik Benjamin Antier (1787-1870). Nejprve se jednalo o vysloveně negativní figuru, zloducha a podvodníka. Avšak poté co vážně klasicky laděné melodrama l´Auberge des Adrets ("Hostinec na slunném svahu") v roce 1823 nesklidilo očekávaný úspěch, ujal se role populární herec Frédérick Lemaître, který figuru pojal komicky, čímž zcela obrátil naruby zavedené konvence v divadle své doby. Představení ihned sklidilo ohromný úspěch a dočkalo se stovek uvedení. Zlovolný charakter Macaira, který tradičně měl být zobrazen ve vší vážnosti a být po právu potrestán, se proměnil v komickou figurku, a není tudíž divu, že bylo představení až do roku 1880 zakazováno cenzurou.

Nesmrtelnou slávu divadelní postavičce Roberta Macaira však zajistil až dodnes známý francouzský malíř, sochař, grafik a karikaturista Honoré Daumier (1808 - 1879), který vydal v časopise "Charivari" (česky "rámus či povyk") mezi lety 1836 - 1842 sérii sta litografií, inspirovaných Macairem.

Nejprve šlo o první sérii mezi 20. srpnem 1836 a 25. listopadem 1838, poté vyšla druhá série 20 tisků publikovaných od října 1840 do listopadu 1841. Tisky číslo 2 a 20 se také objevily v časopise "La Caricature". V roce 1842 vyšla kniha "Fyziologie Roberta-Macaire" od Pierra-Josepha Rousseaua (1797–1849) (Physiologie du Robert-Macaire), kterou Honoré Daumier ilustroval.

Daumier prostřednictvím svých karikatur vyjádřil mnoho dobových sociálních typů. Jako hlavní inspirace se uvádí Émile de Girardin (1806-1881), novinář, politik a byznysmen, který prosazoval svůj dobrodružný obchod prostřednictvím svých vlastních novin La Presse. Obratná Girardinova vydavatelská politika spočívala v tom, že snížil cenu předplatného na polovinu, aby zvýšil počet odběratelů a v důsledku mohl zvětšit zisk z reklamy.

Všech 100 tisků Daumierovy série "Caricaturana" vyšlo jako album v roce 1838. Autorem textů byl karikaturista a novinář Charles Philipon (1800 – 1862). Později vyšly karikatury opakovaně knižně pod titulem "Les Cent-et-un Robert-Macaire".

Ve svých společenských karikaturách pro Charivari Daumier zesměšňoval stinné stránky soudobé měšťanské společnosti.

Ve 20. letech se naučil zbrusu novou grafickou techniku, litografii. V roce 1830 publikoval politické komiksy pro republikánský protivládní týdeník Caricature. 

Daumier byl zapálený republikán a v roce 1832 byl uvězněn za to, že vyobrazil Ludvíka Filipa, posledního francouzského krále, jako Gargantuu, který polyká zlato lidu. V roce 1835 však byla politická satira ve Francii potlačena a Daumier se obrátil k sociální satiře v deníku "Le Charivari" – prvních novinách ilustrovaných litografiemi.

Hrdinou je chytrý obchodník, ochotný se kdykoliv vzdát morálních a etických principů s vidinou rychlého zisku. Tato osobnost přesně zapadá do období, který dobře popsal Alexis de Tocqueville – princip sebeobohacení ve všech sociálních vrstvách a vláda na základech akcií. Znakem doby byly investice do kalifornských zlatých dolů a první veřejné nabídky akcií neexistujících společností. Všechny tyto principy a drobné triky Macaire a jeho společník Bertrand předvedly dobové veřejnosti před oči.  

Zbývá dodat několik slov ke grafické technice kamenotisku čili litografie, kterou objevil roku 1796 pražský rodák Alois Senefelder. "Je založena na chemických vlastnostech jemnozrnného vápence, který v místech pokreslených mastnou barvou absorbuje tiskařskou barvu, zatímco nepokreslená místa zůstávají hydrofilní a barvu odpuzují." (wikipedia) Senefelderova německá příručka Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerei (1818) byla následujícího roku přeložena do francouzštiny a vydána v Paříži pod názvem "L'art de la lithographie". Tak vznikla technika, kterou pro své grafiky často využíval i Honoré Daumier.