Přednáška o Paříži

Osnova přednášky o Paříži - vzpomínky na Francii

Přednášku o Paříži začínáme s nejikoničtější moderní stavbou, která se stala jedním z nejdůležitějších symbolů Francie. Jedná se o tři sta metrů vysokou železnou věž, která byla postavena architektem Gustavem Eiffelem při příležitosti Světové výstavy v roce 1889. Pouhé dva roky po ní vznikla její malá imitace na pražském Petříně, neboť čeští turisté světovou výstavu v Paříži viděli a inspirovali se jí. Autorem pražské rozhledny je architekt František Prášil, který ve stejné době navrhoval i další stavby, zejména Průmyslový palác na holešovickém Výstavišti. Pro zajímavost - televizní věž na Žižkově má výšku přibližně dvě stě metrů, takže je o sto metrů nižší.

Pokračujeme budovou tzv. Invalidovny, kterou nechal postavit král slunce Ludvík XIV. pro své nemocné vojáky. Autorem architektury a krásné pozlacené kopule je slavný francouzský architekt Jules Hardouin-Mansart. Když jsem v Paříži bydlel, měl jsem možnost výhledu na tuto kopuli Invalidovny ze svého skromného pokojíku. Zajímavostí je, že v den příjezdu jsem viděl ze svého pokojíku krásnou duhu, která jedním koncem dosedala právě na kopuli Invalidovny. Jako by mne chtěl pozdravit slavný vojevůdce, Napoleon Bonaparte, jehož hrobka se tam nachází.

Katedrála Notre-Dame patří k největším klenotům gotického slohu, který se zrodil právě ve Francii. Nachází se na ostrově, který vytváří řeka Seina. Na fotografii vidíme pohled na katedrálu z východu - lze rozeznat opěrný systém, vysokou věžičku, která se zhroutila při nedávném požáru katedrály, avšak fotografie byla pořízena ještě dříve - má tak i historickou a dokumentární hodnotu. Na fotce vidíme i dvě mohutné západní věže.

Dalším významným turistickým lákadlem Paříže je vrch Montmartre, který je v jinak relativně ploché aglomeraci Paříže vidět z daleka. Nachází se na něm bazilika Sacre-Coeur, kterou postavil architekt Paul Abadie v byzantsko-románském slohu. Inspiroval se chrámem sv. Moudrosti v Istanbulu a románskými stavbami jako katedrálou sv. Marka v Benátkách. Jelikož byl Montmartre jediný vrch široko daleko, vzniklo na něm mnoho větrných mlýnů, ve kterých se mlela mouka a vyšťavňovalo víno. Jeden z těchto mlýnů vidíte na obrázku. Říká se mu Moulin de la Galette, neboť u něj byly podávány slané palačinky, kterým se říká "galette". U mlýnů vznikaly zábavní podniky, do kterých docházeli lidé ve svém volném čase tančit. Tyto tančírny přitahovaly i výtvarné umělce a malíře, kteří zde v druhé polovině 19. století namalovali mnoho obrazů. Proto se Montmartru říká i vrch umělců, pobýval zde i Vincent van Gogh či Pablo Picasso, který tu měl svůj vlastní ateliér.

Na Montmartru se nachází i dům umělce zakladatele dadaismu, básníka Tristana Tzary. Dadaismus bylo hnutí, které revoltovalo proti válkám, bylo založeno v curyšském kabaretu Voltaire v roce 1916. Jeho básně jsou zdánlivě nesmyslné, dadaisté tak byli předchůdci absurdního dramatu. Dům Tzary, který vidíte na obrázku, postavil československý občan Adolf Loos, který navrhl i mnoho interiérů a domů v Praze a Vídni. Vycházel ze své slavné teze, že "ornament je zločin", tedy že fasáda domu má být co nejčistší. Ohrazoval se tak proti pseudoslohům doby historismu, kdy byly fasády přeplněny novorenesančními či novobarokními plastickými elementy.

V Paříži se nachází i vila Honoré de Balzaca, slavného spisovatele 19. století, který napsal slavný cyklus knih Lidská komedie. Balzac byl spisovatel hnutí realizmu. Snažil se vystihnout všechny typy lidí. Mezi jeho slavné romány patří například Otec Goriot či Evženie Grandetová. V muzeu se nachází i číše z českého skla, která dokládá úctu k Balzakovi v našich zemích.

Luxemburská zahrada patří k nejkrásnějším pařížským parkům a nachází se u paláce, ve kterém sídlí senát.

Ve věznici "La Santé" byl vězněn český malíř Alén Diviš, který byl zatčen za špionáž. Na zdi věznice i maloval. Na slidu vidíme jeden z jeho obrazů, ve kterém je namalována jakoby Noemova archa. Připomíná dlouhé Divišovo putování za svobodou z Francie až do Ameriky.

Hector Guimard byl slavný představitel secesního slohu, jehož českým vynálezcem byl i Alfons Mucha. Guimard stavěl pod vlivem belgického architekta Victora Horty. Jeho Castel Béranger patří k významným pařížským secesním stavbám. Zajímavostí je, že navrhoval i vstupy do metra. Ploché fasády z režného cihlového zdiva jsou dekorovány železnými maskarony. Na portále vidíme typický vegetabilní, tedy rostlinný, motiv secese. Připomíná i oblou linii kouře stoupající z cigarety, proto se mu občas říká i kouřová křivka.

V Paříži sídlí UNESCO, organizace spojených národů, která zaštiťuje péči o památky v celém světě. Autorem její budovy byl architekt Marcel Breuer. Fasáda připomíná tahací harmoniku a nad vstupem je betonová skořepina, která chrání před sluncem i deštěm. Sídlo UNESCO v Paříži vyzdobili významní umělci jako katalánský malíř Joan Miró či Pablo Picasso.

Asi nejslavnější stavbou věhlasného architekta Le Corbusiera, který navrhoval i pro našeho podnikatele Baťu ve Zlíně, je tzv. vila Savoye na předměští Paříže v Poissy. Vidíme světlou omítku, jednoduché tvary. Tento styl se nazývá funkcionalizmus. Jedním ze znaků jsou podlouhlá pásová okna, která vpouští do domu dostatek denního světla. Důležitým prvkem Corbusierovy architektury je i umístění domu v zeleni. Corbusier ovlivnil generace architektů, jeho vliv je možné vystopovat i v české poválečné architektuře panelových sídlišť. Vila, kterou vidíme na obrázku, připomíná rovněž zaoceánský parník, je vidět i komín, proto se tomuto slohu také říká nautická architektura.

Vila Theo van Doesburga se nachází v Meudonu u Paříže, byl to holanský malíř, který se na počátku 30. let 20. století spřátelil s významným českým abstrakcionistou Františkem Kupkou. Doesburg by představitelem hnutí De Stijl, maloval obrazy za použití výhradně primárních barev v přísných geometrických rastrech, bez jakékoli vazby na realitu.

Krásné muzeum impresionismu se nachází v budově, která původně byla postavena jako nádraží Orsay. Teprve mnohem později, v průběhu 20. století, bylo nádraží zrušeno a adaptováno pro účely muzea. Na fotografii vidíte muzeum v noci krásně osvětlené barvami do zlatova, v pozadí za budovou vidíme v dálce i zlatě osvětlenou Eiffelovu věž. V předním plánu se světla zrcadlí v Seině. Interiér současného muzea Orsay je tvořen z malých kubusů, ve kterých jsou prezentována různá umělecká hnutí zejména 19. století, které bylo ve Francii velmi bohaté na kulturu. Od historismu, přes romantismus, realismus, secesi, impresionismus až k post-impresionismu.

Jedním z nejrozměrnějších obrazů sbírky je malba Pohřeb v Ornans od představitele hnutí realizmu Gustava Courbeta. Ve své době působil obraz v očích veřejnosti jako skandální a způsobil šok. Courbet totiž nepoužil pro zobrazení účastníků pohřbu idealizaci, ale zobrazil je nadmíru věrně, takže vyzobrazil i jejich stinné, méně krásné stránky.

Gustav Carpeaux, který se podílel na výzdobě pařížské opery, byl sochař, který v sousoší Ugolino vyjádřil tragédii, kdy otec ve vězení z hladu pozřel vlastní syny – došlo ke kanibalizmu.

Nejslavnějším představitelem impresionismu je nepochybně malíř Claude Monet, který v roce 1874 vystavil obraz Impression-Soleil levant – čili Imprese, východ slunce, a způsobil jím skandál. Monet totiž nezobrazil východ slunce konvenčně historicko-romantickým způsobem, avšak volnými tahy štětcem vytvořil dílo, které vyjařovalo spíše malířovy osobní pocity. Kritik Louis Leroy v hanlivém smyslu použil výraz "impresionismus" pro tento nový druh malby a výraz se ujal, takže jej používáme dodnes.

Monet si vytvořil svou soukromou japonskou zahradu v Giverny, kde pěstoval lekníny a maloval je za různých atmosférických podmínek a denních i ročních dob. Tak vznikl i tento obraz. Monetův obraz "Straka" patří k mým oblíbeným. Malíř zde perfektně zachytil třeskutý mráz zimní krajiny plné sněhu. Straka je pouze drobným detailem, černým puntíkem, uprostřed obrazu, kde malíř rozehrál paletu odstínů odrazů slunce na sněhu.

Básník Stephane Mallarmé byl významným přestavitelem symbolizmu v poezii a zachytil jej zde na obraze malíř Edouard Manet, kterého impresionisté rovněž velmi ctili. Mallarmé je zachycen s doutníkem a představuje typ tzv. uměleckého bohéma – jedná se o člověka, který si užívá radostí života, jinými slovy bonviván, který žije dle úsloví carpe diem.

Vincent van Gogh byl malíř, který se proslavil svými obrazy pestrých barev a dynamických pastózních tahů štětcem. Sám trpěl duševní poruchou. Tento obraz namaloval v pohnutí mysli, které bychom mohli nazvat jako melancholické. Oči malíře jsou upřené na diváka, je z nich cítit psychické napětí. Známa je epizoda, kdy si malíř uřízl kousek svého ucha a poslal jej své milované. Stalo se tak po hádce s jiným velikánem postimpresionismu Paulem Gauguinem. Gogh nakonec své psychické utrpení neunesl a spáchal sebevraždu zastřelením.

Zmiňovaný Paul Gauguin byl úspěšný bankéř, který se však rozhodl změnit svůj život, opustit zkaženou civilizaci a vydal se hledat ztracený ráj na Tahiti. Maloval tam domorodé obyvatelstvo. Použival při tom pestrou paletu barev, která předjímá expresionismus. Avšak stále je v jeho obrazech cosi symbolistně dekorativního a tajemného. Pointilismus, jinými slovy divizionismus, rozkládal viděnou realitu do malých barevných teček. Jak vidíme na obraze, sestává z velkého množství malých teček, které v celku vytváří harmonickou kompozici. Jednalo se o zcela nový způsob malby. Zajímavostí je, že pointilisté malovali i na rám obrazu, což vidíme v levé části fotografie. Nejslavnějšími představiteli pointilismu byli Georges Seurat a Paul Signac. Od prvně jmenovaného je obraz akrobatky z cirkusu, který vidíme na fotografii.

Na poinstilismus navázal Henri Matisse, jeden z největších malířů 20. století, svým "fauvismem". Podobně jako u impresionismu získal i fauvizmus své označení od kritika Louis Vauxella hanlivě, pejorativně, neboť "fauve" znamená francouzsky "šelma". Jinými slovy tato malba byla tak divoká, že připomínala malbu nikoliv původních národů, ale přímo šelem. Co tehdejšímu publiku tolik na Matissově malbě vadilo? Především se jednalo o velmi výraznou barevnost, kdy malíři nanášeli pigment na plátno přímo z tuby, aniž by jej lomili bělobou, pestrost obrazů je doslova oslňující. Také z hlediska formy a tvaru je motiv rozbitý a málo odpovídá realitě. Mnohem vice umělec vyjádřil své vlastní pocity. V tomto případě radost ze života u břehu moře, francouzský "joie de vivre".

Slon v životní velikosti před muzeem impresionismu nám připomíná, že Francie byla v 19. století koloniální velmoc. Sochař Emanuel Frémiet se zaměřoval na život divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí, avšak připojoval často i pointu, která spočívala v podmanění této divoké přírodní síly a krásy důvtipem a lstí člověka. Na této soše slona tedy vidíme ještě drobný detail – past. Slon se chytil do lana, nastraženého člověkem. Nesmíme zapomenout, že tyto sochy vznikaly již v době rodícího se darwinizmu.

Grand Palais byl významný výstavní a sportovní palác, který vznikl u příležitosti Světové výstavy v roce 1900. Úžasná je obrovská prosklená kopule, která dovnitř vpouští dostatek denního světla, takže se zde konají výstavy a veletrhy umění a přehlídka monumentálního umění Manifesta. Socha na snímku zobrazuje dílo britského umělce Tonnyho Cragga, jehož díla se objevují i v České republice. Je inspirována kubizmem, který na počátku 20. století vynalezl v Paříži Pablo Picasso a Georges Braque. Zachytil jsem ji na veletrhu umění FIAC. Umělec zachytil lidskou podobu tváře viděnou jakoby v mnoha různých úhlech současně.

Východiskem byl kubismus a na dalším snímku vidíme obraz španělského kubisty Juana Grise, jehož obrazy jsou pozoruhodné tím, že neplavou v šedivých kouřových odstínech analytického kubizmu Picassova, ale jsou poměrně pestré.

Jiným z hnutí, které se rodily na začátku minulého století v západní Evropě, byl futurizmus. Na obrázku vidíme obraz Umberta Boccioniho "Střela", který připomíná zároveň i automobil v pohybu. Futuristé adorovali moderní techniku a tvrdili, že moderní automobil je krásnější než Niké Samothrácká, antická socha, která je vystavena v Louvru a byla považována za jeden z kánonů krásy. Jejich snahy o rozbití klasického umění sice daly zrod novému uměleckému hnutí, avšak také byly východiskem pro militarizmus.

Slavný zakladatel abstraktního umění František Kupka, který byl legionářem, takže jej zmiňoval i náš první prezident T. G. Masaryk ve své Světové revoluci, namaloval obraz "Okolo bodu". Vidíme na něm mnoho teček, které jakoby vychází z hnutí pointilizmu, avšak obsah již nevychází z krajinného motivu. Kupka byl scientista, který se inspiroval tím, co viděl v mikroskopu i dalekohledu – zkoumal život buněk i na vzdálených planetách. Další obraz "Oživené linie" proto připomíná sluneční skvrny i černou hloubku kosmické noci a pyl květiny. Kupka okolo roku 1912 v Paříži vytvořil i radikálně abstraktní obraz "Vertikální plány", jehož první varianta se nachází v Národním muzeu moderního umění v Paříži, které bylo založeno francouzským prezidentem Georgesem Pompidou a nese jeho jméno. Další varianta je k vidění v pražské Národní galerii.

Chrám v Laonu v Pikardii, na cestě mezi Paříží a Bruselem, patřil po Saint-Denis k nejrozlehlejším a nejstarším staveništím doby středověku v gotickém slohu ve Francii, který měl vliv i na podobu katedrály Notre-Dame v Paříži a chrámu v Chartres. Katedrála v Chartres je místem mariánské zbožnosti. Má úžasná rozetová okna, která připomínají opravdu okvětní kvítky. Pozoruhodností katedrály jsou originální středověké vitráže, které se dodnes zachovaly. Na snímku vidíte vitráž s motivem Panny Marie, jejíž roucho svítí krásnými odstíny modré a červené barvy.

Opat Suger, zakladatel stylu gotiky, tvrdil, že tak jako světlo proniká skrze sklíčka vitráže, aniž by je poškodilo, tak došlo k neposkvrněnému početí Panny Marie. Gotický chrám byl výsledkem působení přírody, člověka a Boha. Bohaté vitrážové výzdoby byly biblemi chudých, takzvanými "biblia pauperum". V době, kdy byla většina populace negramotná, tak mohli věřící chápat biblické příběhy alespoň prostřednictvím obrazu.

Chrám v Chartres má také pozoruhodnou výzdobu vstupních portrálů, uvádí se, že biblické postavy na nich zobrazené jakoby již začínají žít vlastním životem a vymaňují se ze strnulých póz románských plastik. Na fotografii bych chtěl ukázat hlavně postavu Abraháma, který právě obětuje svého syna Izáka, ale obrací se na anděla, který tragédii zabránil. Křížová klenba chrámu je velmi vysoká a triforium je bohatě vyzdobeno vitrážemi. Byl jsem tam na svátek tří králů, po Vánocích, a atmosféra v chrámu byla velmi tajemná.

Zámek ve Fontainebleau nechal postavit král František I., v jehož náruči dle legendy zemřel i nejslavnější génius Leonardo da Vinci. Jisté je, že František I. sbíral jeho obrazy, které se dodnes zachovaly v pařížském Louvru. Zámek Fontainebleau se stal místem, kde rozkvetla francouzská renesanční kultura a působili zde umělci jako Rosso Fiorentino, Primaticcio či Sebastiano Serlio. Pozoruhodností je freska Mony Lisy, která dokládá, že se zde obraz skutečně nacházel již v renesanční době. V zámku je i jedna z nejstarších sbírek čínského umění, která se ve Francii nachází. Připomíná to i socha čínského draka před zámkem. Zobrazení slona je jedno z prvních na sever od Alp a pochází ze štětce již zmiňovaného malíře Primaticcia.

Druhým pozoruhodným zámkem v okolí Paříže je areál Versailles, který nechal postavit král slunce Ludvík XIV. Je to kompex budov, který pochází již z doby baroka, avšak tento styl, který se rozvinul nejprve v Itálii, byl ve Francii méně dynamický a více klasicistní. To znamená, že sloupy jsou řazeny pravidelně vedle sebe a že zachovávají větší vnitřní klid.

Královský palác Louvre byl v roce 1989 obohacen o postmoderní stavbu skleněné pyramidy od amerického architekta Minga Pei. Pod skleněnou pyramidou se nachází vstupní prostory do jednoho z největších muzeí světa. Významně se do podoby královského paláce doby renesance zapsal architekt Pierre Lescot, který žil v 16. století.

Chtěl bych se s Vámi podělit o zážitek z obrazu Jana Goasserta, zvaného Mabuse, protože jeho významný obraz se nachází i v naší Národní galerii v Praze. Jedná se o vyzobrazení Poslední večeře, kterou umělec přenesl do své doby a vyzobrazil se na obraze i sám. Často, když na obraze vidíme umělce, který se dívá jakoby směrem k nám, tak se může jednat o autoportrét.

Dalším dílem, které jsem v Louvru zachytil, je lov na kance, který je alegorií měsíce října a pochází z renesanční dílny na tapisérie. Středověká soška Madony z Evreux z počátku 14. století nám může připomenout krásné Madony, který vznikaly o pár desítek let později i nás, jako například Madonu šternberskou. Jedná se doslova o takzvaný "krásný sloh", kdy si malý Ježíšek často hraje s tváří matky. Stupeň líbeznosti se měří podle proboření prstíků Ježíška do tváře matky.

V Paříži se nachází i římské ruiny. Na obrázku vidíte, jak Římané tvořili – vrstvu kamene prokládali cihlami – zabránili tak destrukci budovy při zemětřesení. Museum středověku, nazvané také Musée de Cluny, představuje například hlavy králů z katedrály Notre-Dame, které strhli revolucionáři během velké francouzské revoluce v roce 1789. V muzeu můžeme rovněž obdivovat krásnoslohou sochu Adama. Velmi vzácným dokladem středověkých liturgických her je socha Krista na oslíčku, kterého za sebou táhli při obřadech velikonočních, když podle evangelií Ježíš přijel do Jeruzaléma. Jelikož se jednalo o užitkový produkt, dochovalo se celkem těchto dřevěných plastik v celé Evropě jen co by na prstech jedné ruky napočítal.

Katedrála Saint-Denis, čili svatého Diviše, je pohřebištěm francouzských králů, ale především také místem, kde se zrodil zcela nový architektonický styl. Sv. Diviš byl misionářem, který byl sťat na již zmiňované hoře mučedníků Montmartre a údajně se svou uťatou hlavou v podpaží došel až do míst, kde později vznikla tato majestátní stavba, zasvěcená právě jemu.

Je spojena s osobností opata Sugera, který ve svém spise De Consecratione popsal, jak stavět v novém slohu – především pomocí důmyslného opěrného systému bylo možné vytvářet větší okna, která pustila více světla do presbytáře a chóru. Také bylo možné stavět do výšky a proto některé gotické katedrály dosahují závratných výšek, jako například pražská katedrála sv. Víta.

Nad vstupem do katedrály sv. Diviše v Paříži vidíme reliéf s motivem Posledního soudu, který je zajímavě osvětlen sluncem jenom napůl. Presbyterium, vyzdobené pestrobarevnými vitrážemi, že velmi prosvětlené, tak jak si to přál zadavatel stavby opat Suger. Na další fotce vidíme tumby francouzských králů, kteří jsou v katedrále pohřbeni a připomínají například i hrobky českých králů od Petra Parléře v naší katedrále.

Paříž, na rozdíl od pražského Starého Města, je poměrně šedivá, jak můžeme vidět i na fotografii z vrchu Montmartre.