École de Paris

Výstava "Pařížská škola" v Národní galerii

Novou výstavu "École de Paris" ve Valdštejnské jízdárně zahajuje film Andrého Sauvage z roku 1928, který navozuje dojem, jako bychom se nacházeli v meziválečné Paříži: vidíme na něm katedrálu Notre-Dame, Eiffelovu věž, Operu i legendární vrch Montmartre.

V úvodním panelu je vysvětleno, že koncepce projektu nekopíruje zažité dějiny umění, ale snaží se spíše objevovat jména malířů z našich zemí, která byla slavná pro Pařížany v době 20. let: výstava se zaměřuje na dnes pozapomenuté umělce, kteří se ubírali směrem novoklasicizmu, a tentokrát zcela ponechala stranou tvorbu avantgardních umělců Františka Kupky, Toyen i Josefa Šímy.

Asi největším lákadlem na výstavu je originální obraz od Amadea Modiglianiho "Žena s modrýma očima" z roku 1918 z Muzea moderního umění města Paříže. Jedná se o jeden ze vzácných portrétů, který zůstal ušetřen skandálnímu vloupání do muzea v roce 2010. Dívka s typickým labutím dlouhým krkem evokuje díla Parmigianinova a inspiruje se tvorbou afrických masek. Malba italského malíře je jemná a citlivá. Jedná se podle mého názoru o nejhodnotnější obraz celé výstavy. Dva nádherné Modiglianiho akty, které jsem měl možnost u nás vidět, představila Národní galerie v Praze naposledy v roce 2008. 

Výstava pokračuje drobným akvarelem a kvašem "Podobizna dvou dívek" ze sbírek Národní galerie v Praze, dílem oblíbené malířky Marie Laurencin. Barevnost dílka je však v rámci její tvorby nezvykle tlumená. Nádherné pastelové barvy v malbách této přední francouzské malířky jsem mohl obdivovat při souborné výstavě jejího díla v roce 2013 v muzeu Marmottan v Paříži, v nedávné době se její hodnotný, velmi krásný a pestrý obraz s duhovými barvami objevil na aukci European Arts Investment v Praze (Dívka s perlami) a byl prodán za celý milion korun. 

Mezi další slavné obrazy patří dílo André Deraina, kterého obdivovali i čeští kubisté. Na výstavě jsou však zastoupeny obrazy z neoklasicistní tvorby autora, za zmínku stojí portrét obchodníka s obrazy Paula Guillauma (1919). Odkaz na přeslavný obraz nahé Maji od španělského velikána Francisca Goyi najdeme v Derainově "Aktu na pohovce" (1929-30). Tuto malbu lze porovnat s akty od českých umělců Coubina, Eberla i Karse. 

Barevně pěkná kompozice pochází ze štětce Otakara Kubina (Music Hall Bobino, 1910), která je dokladem čilého kulturního kabaretního života v Paříži na počátku století. Časově se však tato malba vymyká období, které výstava sleduje. Návštěvník má vzácnou možnost vidět velmi pěkné dílo Marca Chagalla "Okno s výhledem na pařížské střechy a Eiffelovu věž" (1928), které se sice nachází ve sbírkách pražské Národní galerie, ale nebývá ve stálé expozici vystaveno. 

Hojně zastoupen je na současné výstavě svým dílem Maurice Utrillo, který se přátelil s židovským malířem Georgesem Karsem. Pařížský flair vrchu Montmartre perfektně Utrillo zachytil na svém obraze "Moulin-de-la Galette" (20. léta 20. století). Nechybí drobné dílko Milady Marešové, která ve své tvorbě nezapře vliv slavného "Celníka" Henriho Rousseaua a svým naivismem odkazuje až k poválečné tvorbě malíře Vlastimila Beneše. 

Znalce umění potěší přítomnost dílka Chaïma Soutina ("Umělcův ateliér v Cité Falguiere", 1915-1916), i když svým poklidnějším vyzněním toto dílo postrádá dynamičnost kompozic, které jsou pro židovského malíře typické a kterými se světově prosadil (kompozice, kde domy jakoby odfoukával jakýsi silný vítr). 

V pařížském Národním muzeu moderního umění Centre Georges Pompidou bylo svého času, když jsem v Paříži pobýval, vystaveno dílo Georgese Karse přímo vedle malby francouzského velikána Henriho Matisse, jemuž se dnes klaní celý svět. Důvody, které mohly kurátory vést k takové odvážné konfrontaci, jsem našel v obraze Odalisky (1929), kterou na výstavu poskytl soukromý sběratel prostřednictvím aukční síně KODL. Ty barevné kalhoty a pokrývka hlavy odalisky jsou tak barevně veselé, až fauvistické, že by srovnání s některými Matissovými díly snesly. V části výstavy věnované Karsovi mne zaujala zejména péče, která byla věnována regionalismu a lokálním východiskům jeho tvorby (obrazy s motivikou Velvar a Kralup nad Vltavou) a následné kontextualizaci jeho tvorby v pařížském uměleckém kosmopolitním prostředí s díly Julese Pascina (Marcelle, 1927) a již zmiňovaného Maurice Utrilla. Pozoruhodné jsou i drobné studie tanečnic, které Kars vytvářel křídou na karton a dokládají ozvuky velké výtvarné kultury, která ve Francii rozkvetla již v 19. století - mám na mysli zejména díla Edgara Degase. 

V samostatném oddíle výstavy je připomenuta výstava galerie Berthe Weill s díly Karse, kyticemi Coubina i Suzanne Valadon - matky Maurice Utrilla. Předěl mezi Kubinovovou (a pozdější "Coubinovou") tvorbou naznačuje "Postava" z let 1913 - 1914 a "Stojící ženský akt" (20. léta 20. století) s vysvětlujícím citátem na stěně: "Válka rozdělila můj život a mé umění na dvě části". Zatímco první postava přestavuje jasně kuboexpresionistické tvarosloví, inspirované africkým uměním, akt je neoklasicistně klidný a navozuje v divákovi dojem intenzivní vnitřní potřeby návratu umělce ke starým pořádkům (francouzské hnutí "retour a l´ordre" v umění). Mohli bychom jako otce myšlenky Coubinova aktu uvést slavného klasicistního francouzského malíře Jeana Augusta Dominiqua Ingrese. 

Coubinovo vyobrazení Tří grácií (1922) dokládá znalost kompozice se stejným námětem od renesančního génia Rafaela, konkrétně jeho obrázku grácií, který se nachází poblíž Paříže v muzeu Condé v Chantilly. Neoklasicistní Othon Coubine je zastoupen i "Podobiznou dívky" (1918) z Galerie výtvarného umění v Ostravě. V části expozice, která je věnována krajinomalbě, jsou vystaveny Coubinovy krajinky z Provence s fialovými levandulovými poli. Návštěvník si může vzpomenout i na dílo Augusta Renoira. Pozoruhodná je i "Krajina s kostelem" z 20. let 20. století, jejíž barevnost podzimně zbarvených stromů dobře koresponduje se zlatým rámem obrazu. Coubinova zátiší dokládají i znalost díla Paula Cézanna, který by mohl být ve výstavě rovněž připomenutý drobnou kompozicí ze sbírek Národní galerie. 

V závěrečné části výstavy, nazvané Francois Zdeněk Eberl a pařížská spodina, jsou prezentovány a přehodnoceny obrazy tohoto pozapomenutého umělce, který se inspiroval v nevěstincích i u alkoholiků. Úplně na závěr jsou vystaveny fotografie Brassaie, který se rovněž zabýval motivem prostitutek. Ačkoliv se výstava bezpochyby pokoušela o revizi Eberlova odkazu naší době, příliš mne kvalitativně o originalitě jeho díla nepřesvědčila. 

Za největší chef-d´oeuvre výstavy tak považuji Modiglianův obraz.