"Tvorba v umění začíná vizí."

Poznámky o výstavě městské části Praha 7 ze sbírek Národní galerie

Výstava o Praze 7 ze sbírek Národní galerie Praha se věnuje osobitému koloritu městské části Holešovice-Bubny, která byla připojena ke Královskému hlavnímu městu dne 18.11.1884.

Spojení umění a urbanismu má právě v této městské části svou tradici - Moderní galerie, založená 1902 císařem Františkem Josefem I., sídlila od roku 1905 ve Wiehlově pavilonu, postaveném při příležitosti Jubilejní výstavy roku 1891. 

Dnes sídlí ve Veletržním paláci sbírky moderního a současného umění. Už jako dospívající jsem často dojížděl za kulturou i zelení ze Žižkova do Holešovic, jejichž umělecké návštěvy mne provázejí celý dosavadní život. I když bydlím v současnosti v Tróji, parky, zeleň i kulturní stánky (mám na mysli zejména galerie) sedmé městské části s oblibou využívám.

Připomeňme, že na Letné vznikla mezi lety 1898 - 1902 budova Akademie výtvarných umění. Studenti i profesoři této akademie rádi malovali malebná zákoutí a dechberoucí výhledy na Prahu. Výstavě proto dominuje rozměrné panoramatické plátno Pohled na Starou Prahu z Letné od slavného malíře Antonína Slavíčka z roku 1908.

Malíři však uvítali i blízkost řeky: obraz "Vlečných parníků v holešovickém přístavu" (1932) připomene i maríny slavného francouzského fauvisty Andrého Deraina.

Pozoruhodná je kresba Marie Zábranské, která zachycuje stavbu linky metra C (1974). 

Autorem výzdoby jatek a tržnice byl ve své době známý sochař Čeněk Vosmík, kterého na výstavě připomíná "Hlava býka" (1894). Další impresionistický obraz Antonína Slavíčka zobrazuje poklidný život v Letenských sadech (1907). Letenskou pláň, v jejímž cirkusu bylo mnoho Pražanů, připomíná akvarel Františka Tichého (Šedý cirkus, 1938). 

Za vtipný považuji obraz fotbalové hry (byť nebyl dokončen) od Miloše Jiránka. Malá sekce výstavy věnující se architektuře připomíná projekty pro novostavby Národní galerie (od Josefa Gočára, 1934, po válce od J. Svátka, 1978), které však nebyly nikdy realizovány.

Zajímavý je obraz ve stylu socialistického realismu připomínající budování Stalinova pomníku na Letné (1951) od Václava Trefila. V části výstavy věnované Štvanici mne zaujal lept Karla Postla z roku 1810, zachycující idylickou svačinu v parku. 

Pěkné jsou obrazy, zachycující relaxaci a oddech v královské oboře - Stromovce od Viktora Barvitia (1863) či Oldřicha Blažíčka (1917). Sekce výstavy věnovaná Výstavišti připomíná plakáty předního českého umělce, autora výzdoby Národního divadla, Vojtěcha Hynaise (plakáty pro Zemskou jubilejní výstavu v Praze a pro Národopisnou výstavu československou).

Osobně mne zaujal i návrh pamětního listu I. dělnické výstavy v Praze z roku 1902 od slavného malíře Františka Kupky, který v této době tíhl k socialismu. Dělník nese rudý prapor a ukazuje směrem ke kouřícím komínům industriální čtvrti. Ve stejném roce vznikl i Kupkův cyklus ilustrací "Peníze", analyzující moc kapitálu a útisk pracujících tříd.

Na výstavě mi chyběl důležitý obraz Bohumila Kubišty, zachycující Stromovku. Jinak výstava genia loci této části Prahy zmapovala poměrně úplně. Nechybí totiž ani náčrty k našemu jedinému malovanému panoramatu Bitvy u Lipan (1898) od Luďka Marolda. 

Pokud bych mohl k výstavě sám něčím přispět, pak bych na závěr vystavil svůj tisk Výstaviště s nočním průmyslovým palácem a legendární červenou tramvají T3 od současné designérky Miny Zybartas, která historickou památku přetavila do romantického a vkusného moderního hávu. Pohled i plakát je k pořízení ve významné současné holešovické galerii DOX.

Výstava "Pařížská škola" v Národní galerii

Novou výstavu "École de Paris" ve Valdštejnské jízdárně zahajuje film Andrého Sauvage z roku 1928, který navozuje dojem, jako bychom se nacházeli v meziválečné Paříži: vidíme na něm katedrálu Notre-Dame, Eiffelovu věž, Operu i legendární vrch Montmartre. 

V úvodním panelu výstavy je vysvětleno, že koncepce projektu nekopíruje zažité dějiny umění, ale snaží se spíše objevovat jména malířů z našich zemí, která byla slavná pro Pařížany v době 20. let: výstava se zaměřuje na dnes pozapomenuté umělce, kteří se ubírali směrem novoklasicizmu, a tentokrát zcela ponechala stranou tvorbu avantgardních umělců Františka Kupky, Toyen i Josefa Šímy. 

Asi největším lákadlem na výstavu je originální obraz od Amadea Modiglianiho "Žena s modrýma očima" z roku 1918 z Muzea moderního umění města Paříže. Jedná se o jeden ze vzácných portrétů, který zůstal ušetřen skandálnímu vloupání do muzea v roce 2010. Dívka s typickým labutím dlouhým krkem evokuje díla Parmigianinova a inspiruje se tvorbou afrických masek. Malba italského malíře je jemná a citlivá. Jedná se podle mého názoru o nejhodnotnější obraz celé výstavy. Dva nádherné Modiglianiho akty, které jsem měl možnost u nás vidět, představila Národní galerie v Praze naposledy v roce 2008. Výstava pokračuje drobným akvarelem a kvašem "Podobizna dvou dívek" ze sbírek Národní galerie v Praze, dílem oblíbené malířky Marie Laurencin. Barevnost dílka je však v rámci její tvorby nezvykle tlumená. Nádherné pastelové barvy v malbách této přední francouzské malířky jsem mohl obdivovat při souborné výstavě jejího díla v roce 2013 v muzeu Marmottan v Paříži, v nedávné době se její hodnotný, velmi krásný a pestrý obraz s duhovými barvami objevil na aukci European Arts Investment v Praze (Dívka s perlami) a byl prodán za celý milion korun. Mezi další slavné obrazy patří dílo André Deraina, kterého obdivovali i čeští kubisté. Na výstavě jsou však zastoupeny obrazy z neoklasicistní tvorby autora, za zmínku stojí portrét obchodníka s obrazy Paula Guillauma (1919). Odkaz na přeslavný obraz nahé Maji od španělského velikána Francisca Goyi najdeme v Derainově "Aktu na pohovce" (1929-30). Tuto malbu lze porovnat s akty od českých umělců Coubina, Eberla i Karse. Barevně pěkná kompozice pochází ze štětce Otakara Kubina (Music Hall Bobino, 1910), která je dokladem čilého kulturního kabaretního života v Paříži na počátku století. Časově se však tato malba vymyká období, které výstava sleduje. Návštěvník má vzácnou možnost vidět velmi pěkné dílo Marca Chagalla "Okno s výhledem na pařížské střechy a Eiffelovu věž" (1928), které se sice nachází ve sbírkách pražské Národní galerie, ale nebývá ve stálé expozici vystaveno. Hojně zastoupen je na současné výstavě svým dílem Maurice Utrillo, který se přátelil s židovským malířem Georgesem Karsem. Pařížský flair vrchu Montmartre perfektně Utrillo zachytil na svém obraze "Moulin-de-la Galette" (20. léta 20. století). Nechybí drobné dílko Milady Marešové, která ve své tvorbě nezapře vliv slavného "Celníka" Henriho Rousseaua a svým naivismem odkazuje až k poválečné tvorbě malíře Vlastimila Beneše. Znalce umění potěší přítomnost dílka Chaïma Soutina ("Umělcův ateliér v Cité Falguiere", 1915-1916), i když svým poklidnějším vyzněním toto dílo postrádá dynamičnost kompozic, které jsou pro židovského malíře typické a kterými se světově prosadil (kompozice, kde domy jakoby odfoukával jakýsi silný vítr). V pařížském Národním muzeu moderního umění Centre Georges Pompidou bylo svého času, když jsem v Paříži pobýval, vystaveno dílo Georgese Karse přímo vedle malby francouzského velikána Henriho Matisse, jemuž se dnes klaní celý svět. Důvody, které mohly kurátory vést k takové odvážné konfrontaci, jsem našel v obraze Odalisky (1929), kterou na výstavu poskytl soukromý sběratel prostřednictvím aukční síně KODL. Ty barevné kalhoty a pokrývka hlavy odalisky jsou tak barevně veselé, až fauvistické, že by srovnání s některými Matissovými díly snesly. V části výstavy věnované Karsovi mne zaujala zejména péče, která byla věnována regionalismu a lokálním východiskům jeho tvorby (obrazy s motivikou Velvar a Kralup nad Vltavou) a následné kontextualizaci jeho tvorby v pařížském uměleckém kosmopolitním prostředí s díly Julese Pascina (Marcelle, 1927) a již zmiňovaného Maurice Utrilla. Pozoruhodné jsou i drobné studie tanečnic, které Kars vytvářel křídou na karton a dokládají ozvuky velké výtvarné kultury, která ve Francii rozkvetla již v 19. století - mám na mysli zejména díla Edgara Degase. V samostatném oddíle výstavy je připomenuta výstava galerie Berthe Weill s díly Karse, kyticemi Coubina i Suzanne Valadon - matky Maurice Utrilla. Předěl mezi Kubinovovou (a pozdější "Coubinovou") tvorbou naznačuje "Postava" z let 1913 - 1914 a "Stojící ženský akt" (20. léta 20. století) s vysvětlujícím citátem na stěně: "Válka rozdělila můj život a mé umění na dvě části". Zatímco první postava přestavuje jasně kuboexpresionistické tvarosloví, inspirované africkým uměním, akt je neoklasicistně klidný a navozuje v divákovi dojem intenzivní vnitřní potřeby návratu umělce ke starým pořádkům (francouzské hnutí "retour a l´ordre" v umění). Mohli bychom jako otce myšlenky Coubinova aktu uvést slavného klasicistního francouzského malíře Jeana Augusta Dominiqua Ingrese. Coubinovo vyobrazení Tří grácií (1922) dokládá znalost kompozice se stejným námětem od renesančního génia Rafaela, konkrétně jeho obrázku grácií, který se nachází poblíž Paříže v muzeu Condé v Chantilly. Neoklasicistní Othon Coubine je zastoupen i "Podobiznou dívky" (1918) z Galerie výtvarného umění v Ostravě. V části expozice, která je věnována krajinomalbě, jsou vystaveny Coubinovy krajinky z Provence s fialovými levandulovými poli. Návštěvník si může vzpomenout i na dílo Augusta Renoira. Pozoruhodná je i "Krajina s kostelem" z 20. let 20. století, jejíž barevnost podzimně zbarvených stromů dobře koresponduje se zlatým rámem obrazu. Coubinova zátiší dokládají i znalost díla Paula Cézanna, který by mohl být ve výstavě rovněž připomenutý drobnou kompozicí ze sbírek Národní galerie. V závěrečné části výstavy, nazvané Francois Zdeněk Eberl a pařížská spodina, jsou prezentovány a přehodnoceny obrazy tohoto pozapomenutého umělce, který se inspiroval v nevěstincích i u alkoholiků. Úplně na závěr jsou vystaveny fotografie Brassaie, který se rovněž zabýval motivem prostitutek. Ačkoliv se výstava bezpochyby pokoušela o revizi Eberlova odkazu naší době, příliš mne kvalitativně o originalitě jeho díla nepřesvědčila. Za největší chef-d´oevre vystavy tak považuji Modiglianův obraz.

Odpověď na dotaz Muzea Kampa týkající se kvality obrazu "Tanečnice v kabaretu" (1900) Františka Kupky 

P. S. Z dnešního hlediska je obraz zajímavý i z hlediska genderových studií. Pozoruhodný je například vosí pas korsetu tanečnice.

Noc vědců Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i. mne potěšila

Proč namaloval Dürer nosorožce s chybami? 

Já bych pouze dodal, že ten morální zápas pokračuje i v 19. století, kdy se začal rozpouštět klasický kánon lidské postavy a byla naznačovány souvislosti mezi vzhledem opice a člověka s rodící se Darwinovou teorií o původu člověka. Jedná se opět o druh monstruosity, která se příčí církvi i Bohu. Tento hříšný scientismus má své kořeny ve vyobrazení ďábla ve středověkých bestiářích, avšak věda, která se postavila na piedestal náboženství, se změnila v tom, že začala dokazovat, jak má člověk v imaginaci ďábla svůj původ! Tím se lidská představivost zavinula do sebe a odřízla se od ideje Boha. A připomeňme si, jak se někdy také říká hříšnému životu: "incirvatus in se", čili zavinutý do sebe sama, bez vazby na Boha a ostatní lidi.

Roztomilé vyobrazení nosorožce z imaginace hluboce věřícího Dürera samozřejmě nelze vinit z rozkladu morálky, ale vede mne k zamyšlení, že vědecké paradigma je vždy projevem určité imaginace (curiositas), kterou je třeba korigovat teologickými pravdami (studiositas).

Je paradoxem dějin, že exemplář tisku Dürerova nosorožce, ale i knihy Historie animalium protestanta Conrada Gessnera, se zachoval u nás právě ve Strahovské klášterní knihovně.

Překrásná výstava "Hráč" v Magnus Art Gallery 

Tip na výlet: Hořice v Podkrkonoší 

Nový objev inspiračního zdroje významného českého malíře Václava Boštíka (1913 - 2005)

Obraz Struktura pole (1967) zajímavým způsobem koreluje s reprezentací interference maxima viditelného světla na kvadratické křížové mříži. Viz encyklopedie Brockhaus ABC z roku 1953, příloha Fyzika II.

Obraz Velké rýhování z roku 1978 byl inspirován rentgenovými paprsky (viz tamtéž).

Smetanova výtvarná Litomyšl letos opět nezklamala

Při letošní přehlídce výtvarného umění v Litomyšli excelovala výstava drobných raných děl Františka Kupky a retrospektiva Aleny Kučerové.

Fotogalerie z výstavy Aleny Kučerové 

Pěkný den v "bytu sběratele" v Humpolci 

Ze současných umělců bych chtěl vypíchnout dílo Jiřího Černického, který vystavil svou sbírku "krystalů" evokujících abstraktní tvorbu slavných osobnosti českého i světového umění 20. století. 

Pokud bych mohl výstavě něco vytknout, pak bych nejspíše litoval jen toho, že se zavedených konvencí dějepisectví českého umění drží příliš rigidně a striktně. Myslím, že vzhledem k soukromému charakteru sbírky by se mohla očekávat větší odvaha ve volbě autorů vystavených děl, odrážející osobní vkus sběratele a vymykající se zajetým kolejím akademického vkusu i za cenu jistého rizika. Myslím, že neochota k experimentování ve sběratelství, které však ke kreativitě umění neodmyslitelně patří, odráží malost "českého rybníčku", který snadno nalezne konsenzus zavánějící uniformitou.

V přízemí je velmi krásná výstava Jana Zrzavého "Kdybych já byl krásný jako Dionýsos", která velmi pěkně ukazuje inspirační zdroje a východiska jeho tvorby jako byl například Odilon Redon, Giorgio di Chirico, Leonardo da Vinci či starodávné asyrské umění. Díky této výstavě jsem si opět našel k Zrzavému cestu, oslovily mne zejména krásné obrazy s biblickými motivy. Líbilo se mi architektonické řešení výstavy s lehce barevnými stěnami. 

Enigmatický svět Maxe Klingera (poznámky ke komorní výstavě grafik ve Veletržním paláci v Praze)

Petice týkající se Národní galerie Praha

Již od svého dětství mám vztah ke sbírkám Národní galerie. Nejpozději od svých studií na Akademickém gymnáziu se zajímám aktivně o výstavní aktivity Národní galerie. Ačkoliv patřím ke generaci, kterou odchovala galerie pod působením pana prof. Milana Knížáka, nevidím věci černobíle. Když jsem studoval dějiny umění na Univerzitě Karlově, část profesorů smýšlela antiknížákovsky. Pokud jsem správně pochopil text petice, vychází z kolíbalovsko-knížákovského tábora, který si na svou stranu získal paradoxně i své bývalé odpůrce. Dlouhodobě vidím v naší společnosti kulturní střety týkající se výstavních aktivit Národní galerie. Ačkoliv je jistě dobře, že Národní galerie není jistému okruhu lidí lhostejná, myslím, že kulturní války týkající se směřování instituce nejsou zdrávy a neprospívájí naší společnosti. Daleko více se kloním k udržení statusu quo než k nějakým prudkým akcím. Větší umírněnost, pokora, vzájemný respekt, pokoj a především láska k umění jako celku lidské kreativity by naší kulturní scéně prospěla. I když se moderní umění sice rodilo v konfliktech, pociťuji v současnosti spíše potřebu vzájemného porozumění, ztišení a vnitřního zkrásnění. Skandály už mne nebaví. Psal jsem o výstavách Kolíbalových, Fajtových, Alicje Knast a vždy jsem nacházel v Národní galerii potěšení i útěchu. Navzdory i kritickým názorům na výstavy si stále myslím, že by bylo lepší udržovat běh instituce, nepřerušovat jej náhlými revolučními změnami a po uplynutí mandátu dát průběh opět řádnému výběrovému řízení.

Osnova přednášky o Paříži - vzpomínky na Francii

Přednášku o Paříži začínáme s nejikoničtější moderní stavbou, která se stala jedním z nejdůležitějších symbolů Francie. Jedná se o tři sta metrů vysokou železnou věž, která byla postavena architektem Gustavem Eiffelem při příležitosti Světové výstavy v roce 1889. Pouhé dva roky po ní vznikla její malá imitace na pražském Petříně, neboť čeští turisté světovou výstavu v Paříži viděli a inspirovali se jí. Autorem pražské rozhledny je architekt František Prášil, který ve stejné době navrhoval i další stavby, zejména Průmyslový palác na holešovickém Výstavišti. Pro zajímavost - televizní věž na Žižkově má výšku přibližně dvě stě metrů, takže je o sto metrů nižší. 

Pokračujeme budovou tzv. Invalidovny, kterou nechal postavit král slunce Ludvík XIV. pro své nemocné vojáky. Autorem architektury a krásné pozlacené kopule je slavný francouzský architekt Jules Hardouin-Mansart. Když jsem v Paříži bydlel, měl jsem možnost výhledu na tuto kopuli Invalidovny ze svého skromného pokojíku. Zajímavostí je, že v den příjezdu jsem viděl ze svého pokojíku krásnou duhu, která jedním koncem dosedala právě na kopuli Invalidovny. Jako by mne chtěl pozdravit slavný vojevůdce, Napoleon Bonaparte, jehož hrobka se tam nachází.

Katedrála Notre-Dame patří k největším klenotům gotického slohu, který se zrodil právě ve Francii. Nachází se na ostrově, který vytváří řeka Seina. Na fotografii vidíme pohled na katedrálu z východu - lze rozeznat opěrný systém, vysokou věžičku, která se zhroutila při nedávném požáru katedrály, avšak fotografie byla pořízena ještě dříve - má tak i historickou a dokumentární hodnotu. Na fotce vidíme i dvě mohutné západní věže.

Dalším významným turistickým lákadlem Paříže je vrch Montmartre, který je v jinak relativně ploché aglomeraci Paříže vidět z daleka. Nachází se na něm bazilika Sacre-Coeur, kterou postavil architekt Paul Abadie v byzantsko-románském slohu. Inspiroval se chrámem sv. Moudrosti v Istanbulu a románskými stavbami jako katedrálou sv. Marka v Benátkách. Jelikož byl Montmartre jediný vrch široko daleko, vzniklo na něm mnoho větrných mlýnů, ve kterých se mlela mouka a vyšťavňovalo víno. Jeden z těchto mlýnů vidíte na obrázku. Říká se mu Moulin de la Galette, neboť u něj byly podávány slané palačinky, kterým se říká "galette". U mlýnů vznikaly zábavní podniky, do kterých docházeli lidé ve svém volném čase tančit. Tyto tančírny přitahovaly i výtvarné umělce a malíře, kteří zde v druhé polovině 19. století namalovali mnoho obrazů. Proto se Montmartru říká i vrch umělců, pobýval zde i Vincent van Gogh či Pablo Picasso, který tu měl svůj vlastní ateliér. 

Na Montmartru se nachází i dům umělce zakladatele dadaismu, básníka Tristana Tzary. Dadaismus bylo hnutí, které revoltovalo proti válkám, bylo založeno v curyšském kabaretu Voltaire v roce 1916. Jeho básně jsou zdánlivě nesmyslné, dadaisté tak byli předchůdci absurdního dramatu. Dům Tzary, který vidíte na obrázku, postavil československý občan Adolf Loos, který navrhl i mnoho interiérů a domů v Praze a Vídni. Vycházel ze své slavné teze, že "ornament je zločin", tedy že fasáda domu má být co nejčistší. Ohrazoval se tak proti pseudoslohům doby historismu, kdy byly fasády přeplněny novorenesančními či novobarokními plastickými elementy. 

V Paříži se nachází i vila Honoré de Balzaca, slavného spisovatele 19. století, který napsal slavný cyklus knih Lidská komedie. Balzac byl spisovatel hnutí realizmu. Snažil se vystihnout všechny typy lidí. Mezi jeho slavné romány patří například Otec Goriot či Evženie Grandetová. V muzeu se nachází i číše z českého skla, která dokládá úctu k Balzakovi v našich zemích. 

Luxemburská zahrada patří k nejkrásnějším pařížským parkům a nachází se u paláce, ve kterém sídlí senát. 

Ve věznici "La Santé" byl vězněn český malíř Alén Diviš, který byl zatčen za špionáž. Na zdi věznice i maloval. Na slidu vidíme jeden z jeho obrazů, ve kterém je namalována jakoby Noemova archa. Připomíná dlouhé Divišovo putování za svobodou z Francie až do Ameriky.

Hector Guimard byl slavný představitel secesního slohu, jehož českým vynálezcem byl i Alfons Mucha. Guimard stavěl pod vlivem belgického architekta Victora Horty. Jeho Castel Béranger patří k významným pařížským secesním stavbám. Zajímavostí je, že navrhoval i vstupy do metra. Ploché fasády z režného cihlového zdiva jsou dekorovány železnými maskarony. Na portále vidíme typický vegetabilní, tedy rostlinný, motiv secese. Připomíná i oblou linii kouře stoupající z cigarety, proto se mu občas říká i kouřová křivka. 

V Paříži sídlí UNESCO, organizace spojených národů, která zaštiťuje péči o památky v celém světě. Autorem její budovy byl architekt Marcel Breuer. Fasáda připomíná tahací harmoniku a nad vstupem je betonová skořepina, která chrání před sluncem i deštěm. Sídlo UNESCO v Paříži vyzdobili významní umělci jako katalánský malíř Joan Miró či Pablo Picasso. 

Asi nejslavnější stavbou věhlasného architekta Le Corbusiera, který navrhoval i pro našeho podnikatele Baťu ve Zlíně, je tzv. vila Savoye na předměští Paříže v Poissy. Vidíme světlou omítku, jednoduché tvary. Tento styl se nazývá funkcionalizmus. Jedním ze znaků jsou podlouhlá pásová okna, která vpouští do domu dostatek denního světla. Důležitým prvkem Corbusierovy architektury je i umístění domu v zeleni. Corbusier ovlivnil generace architektů, jeho vliv je možné vystopovat i v české poválečné architektuře panelových sídlišť. Vila, kterou vidíme na obrázku, připomíná rovněž zaoceánský parník, je vidět i komín, proto se tomuto slohu také říká nautická architektura. 

Vila Theo van Doesburga se nachází v Meudonu u Paříže, byl to holanský malíř, který se na počátku 30. let 20. století spřátelil s významným českým abstrakcionistou Františkem Kupkou. Doesburg by představitelem hnutí De Stijl, maloval obrazy za použití výhradně primárních barev v přísných geometrických rastrech, bez jakékoli vazby na realitu. 

Krásné muzeum impresionismu se nachází v budově, která původně byla postavena jako nádraží Orsay. Teprve mnohem později, v průběhu 20. století, bylo nádraží zrušeno a adaptováno pro účely muzea. Na fotografii vidíte muzeum v noci krásně osvětlené barvami do zlatova, v pozadí za budovou vidíme v dálce i zlatě osvětlenou Eiffelovu věž. V předním plánu se světla zrcadlí v Seině. Interiér současného muzea Orsay je tvořen z malých kubusů, ve kterých jsou prezentována různá umělecká hnutí zejména 19. století, které bylo ve Francii velmi bohaté na kulturu. Od historismu, přes romantismus, realismus, secesi, impresionismus až k post-impresionismu. 

Jedním z nejrozměrnějších obrazů sbírky je malba Pohřeb v Ornans od představitele hnutí realizmu Gustava Courbeta. Ve své době působil obraz v očích veřejnosti jako skandální a způsobil šok. Courbet totiž nepoužil pro zobrazení účastníků pohřbu idealizaci, ale zobrazil je nadmíru věrně, takže vyzobrazil i jejich stinné, méně krásné stránky. 

Gustav Carpeaux, který se podílel na výzdobě pařížské opery, byl sochař, který v sousoší Ugolino vyjádřil tragédii, kdy otec ve vězení z hladu pozřel vlastní syny – došlo ke kanibalizmu. 

Nejslavnějším představitelem impresionismu je nepochybně malíř Claude Monet, který v roce 1874 vystavil obraz Impression-Soleil levant – čili Imprese, východ slunce, a způsobil jím skandál. Monet totiž nezobrazil východ slunce konvenčně historicko-romantickým způsobem, avšak volnými tahy štětcem vytvořil dílo, které vyjařovalo spíše malířovy osobní pocity. Kritik Louis Leroy v hanlivém smyslu použil výraz "impresionismus" pro tento nový druh malby a výraz se ujal, takže jej používáme dodnes. 

Monet si vytvořil svou soukromou japonskou zahradu v Giverny, kde pěstoval lekníny a maloval je za různých atmosférických podmínek a denních i ročních dob. Tak vznikl i tento obraz. Monetův obraz "Straka" patří k mým oblíbeným. Malíř zde perfektně zachytil třeskutý mráz zimní krajiny plné sněhu. Straka je pouze drobným detailem, černým puntíkem, uprostřed obrazu, kde malíř rozehrál paletu odstínů odrazů slunce na sněhu. 

Básník Stephane Mallarmé byl významným přestavitelem symbolizmu v poezii a zachytil jej zde na obraze malíř Edouard Manet, kterého impresionisté rovněž velmi ctili. Mallarmé je zachycen s doutníkem a představuje typ tzv. uměleckého bohéma – jedná se o člověka, který si užívá radostí života, jinými slovy bonviván, který žije dle úsloví carpe diem. 

Vincent van Gogh byl malíř, který se proslavil svými obrazy pestrých barev a dynamických pastózních tahů štětcem. Sám trpěl duševní poruchou. Tento obraz namaloval v pohnutí mysli, které bychom mohli nazvat jako melancholické. Oči malíře jsou upřené na diváka, je z nich cítit psychické napětí. Známa je epizoda, kdy si malíř uřízl kousek svého ucha a poslal jej své milované. Stalo se tak po hádce s jiným velikánem postimpresionismu Paulem Gauguinem. Gogh nakonec své psychické utrpení neunesl a spáchal sebevraždu zastřelením. 

Zmiňovaný Paul Gauguin byl úspěšný bankéř, který se však rozhodl změnit svůj život, opustit zkaženou civilizaci a vydal se hledat ztracený ráj na Tahiti. Maloval tam domorodé obyvatelstvo. Použival při tom pestrou paletu barev, která předjímá expresionismus. Avšak stále je v jeho obrazech cosi symbolistně dekorativního a tajemného. Pointilismus, jinými slovy divizionismus, rozkládal viděnou realitu do malých barevných teček. Jak vidíme na obraze, sestává z velkého množství malých teček, které v celku vytváří harmonickou kompozici. Jednalo se o zcela nový způsob malby. Zajímavostí je, že pointilisté malovali i na rám obrazu, což vidíme v levé části fotografie. Nejslavnějšími představiteli pointilismu byli Georges Seurat a Paul Signac. Od prvně jmenovaného je obraz akrobatky z cirkusu, který vidíme na fotografii. 

Na poinstilismus navázal Henri Matisse, jeden z největších malířů 20. století, svým "fauvismem". Podobně jako u impresionismu získal i fauvizmus své označení od kritika Louis Vauxella hanlivě, pejorativně, neboť "fauve" znamená francouzsky "šelma". Jinými slovy tato malba byla tak divoká, že připomínala malbu nikoliv původních národů, ale přímo šelem. Co tehdejšímu publiku tolik na Matissově malbě vadilo? Především se jednalo o velmi výraznou barevnost, kdy malíři nanášeli pigment na plátno přímo z tuby, aniž by jej lomili bělobou, pestrost obrazů je doslova oslňující. Také z hlediska formy a tvaru je motiv rozbitý a málo odpovídá realitě. Mnohem vice umělec vyjádřil své vlastní pocity. V tomto případě radost ze života u břehu moře, francouzský "joie de vivre". 

Slon v životní velikosti před muzeem impresionismu nám připomíná, že Francie byla v 19. století koloniální velmoc. Sochař Emanuel Frémiet se zaměřoval na život divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí, avšak připojoval často i pointu, která spočívala v podmanění této divoké přírodní síly a krásy důvtipem a lstí člověka. Na této soše slona tedy vidíme ještě drobný detail – past. Slon se chytil do lana, nastraženého člověkem. Nesmíme zapomenout, že tyto sochy vznikaly již v době rodícího se darwinizmu.

Grand Palais byl významný výstavní a sportovní palác, který vznikl u příležitosti Světové výstavy v roce 1900. Úžasná je obrovská prosklená kopule, která dovnitř vpouští dostatek denního světla, takže se zde konají výstavy a veletrhy umění a přehlídka monumentálního umění Manifesta. Socha na snímku zobrazuje dílo britského umělce Tonnyho Cragga, jehož díla se objevují i v České republice. Je inspirována kubizmem, který na počátku 20. století vynalezl v Paříži Pablo Picasso a Georges Braque. Zachytil jsem ji na veletrhu umění FIAC. Umělec zachytil lidskou podobu tváře viděnou jakoby v mnoha různých úhlech současně. 

Východiskem byl kubismus a na dalším snímku vidíme obraz španělského kubisty Juana Grise, jehož obrazy jsou pozoruhodné tím, že neplavou v šedivých kouřových odstínech analytického kubizmu Picassova, ale jsou poměrně pestré. 

Jiným z hnutí, které se rodily na začátku minulého století v západní Evropě, byl futurizmus. Na obrázku vidíme obraz Umberta Boccioniho "Střela", který připomíná zároveň i automobil v pohybu. Futuristé adorovali moderní techniku a tvrdili, že moderní automobil je krásnější než Niké Samothrácká, antická socha, která je vystavena v Louvru a byla považována za jeden z kánonů krásy. Jejich snahy o rozbití klasického umění sice daly zrod novému uměleckému hnutí, avšak také byly východiskem pro militarizmus. 

Slavný zakladatel abstraktního umění František Kupka, který byl legionářem, takže jej zmiňoval i náš první prezident T. G. Masaryk ve své Světové revoluci, namaloval obraz "Okolo bodu". Vidíme na něm mnoho teček, které jakoby vychází z hnutí pointilizmu, avšak obsah již nevychází z krajinného motivu. Kupka byl scientista, který se inspiroval tím, co viděl v mikroskopu i dalekohledu – zkoumal život buněk i na vzdálených planetách. Další obraz "Oživené linie" proto připomíná sluneční skvrny i černou hloubku kosmické noci a pyl květiny. Kupka okolo roku 1912 v Paříži vytvořil i radikálně abstraktní obraz "Vertikální plány", jehož první varianta se nachází v Národním muzeu moderního umění v Paříži, které bylo založeno francouzským prezidentem Georgesem Pompidou a nese jeho jméno. Další varianta je k vidění v pražské Národní galerii. 

Chrám v Laonu v Pikardii, na cestě mezi Paříží a Bruselem, patřil po Saint-Denis k nejrozlehlejším a nejstarším staveništím doby středověku v gotickém slohu ve Francii, který měl vliv i na podobu katedrály Notre-Dame v Paříži a chrámu v Chartres. Katedrála v Chartres je místem mariánské zbožnosti. Má úžasná rozetová okna, která připomínají opravdu okvětní kvítky. Pozoruhodností katedrály jsou originální středověké vitráže, které se dodnes zachovaly. Na snímku vidíte vitráž s motivem Panny Marie, jejíž roucho svítí krásnými odstíny modré a červené barvy. 

Opat Suger, zakladatel stylu gotiky, tvrdil, že tak jako světlo proniká skrze sklíčka vitráže, aniž by je poškodilo, tak došlo k neposkvrněnému početí Panny Marie. Gotický chrám byl výsledkem působení přírody, člověka a Boha. Bohaté vitrážové výzdoby byly biblemi chudých, takzvanými "biblia pauperum". V době, kdy byla většina populace negramotná, tak mohli věřící chápat biblické příběhy alespoň prostřednictvím obrazu. 

Chrám v Chartres má také pozoruhodnou výzdobu vstupních portrálů, uvádí se, že biblické postavy na nich zobrazené jakoby již začínají žít vlastním životem a vymaňují se ze strnulých póz románských plastik. Na fotografii bych chtěl ukázat hlavně postavu Abraháma, který právě obětuje svého syna Izáka, ale obrací se na anděla, který tragédii zabránil. Křížová klenba chrámu je velmi vysoká a triforium je bohatě vyzdobeno vitrážemi. Byl jsem tam na svátek tří králů, po Vánocích, a atmosféra v chrámu byla velmi tajemná. 

Zámek ve Fontainebleau nechal postavit král František I., v jehož náruči dle legendy zemřel i nejslavnější génius Leonardo da Vinci. Jisté je, že František I. sbíral jeho obrazy, které se dodnes zachovaly v pařížském Louvru. Zámek Fontainebleau se stal místem, kde rozkvetla francouzská renesanční kultura a působili zde umělci jako Rosso Fiorentino, Primaticcio či Sebastiano Serlio. Pozoruhodností je freska Mony Lisy, která dokládá, že se zde obraz skutečně nacházel již v renesanční době. V zámku je i jedna z nejstarších sbírek čínského umění, která se ve Francii nachází. Připomíná to i socha čínského draka před zámkem. Zobrazení slona je jedno z prvních na sever od Alp a pochází ze štětce již zmiňovaného malíře Primaticcia.

Druhým pozoruhodným zámkem v okolí Paříže je areál Versailles, který nechal postavit král slunce Ludvík XIV. Je to kompex budov, který pochází již z doby baroka, avšak tento styl, který se rozvinul nejprve v Itálii, byl ve Francii méně dynamický a více klasicistní. To znamená, že sloupy jsou řazeny pravidelně vedle sebe a že zachovávají větší vnitřní klid. 

Královský palác Louvre byl v roce 1989 obohacen o postmoderní stavbu skleněné pyramidy od amerického architekta Minga Pei. Pod skleněnou pyramidou se nachází vstupní prostory do jednoho z největších muzeí světa. Významně se do podoby královského paláce doby renesance zapsal architekt Pierre Lescot, který žil v 16. století. 

Chtěl bych se s Vámi podělit o zážitek z obrazu Jana Goasserta, zvaného Mabuse, protože jeho významný obraz se nachází i v naší Národní galerii v Praze. Jedná se o vyzobrazení Poslední večeře, kterou umělec přenesl do své doby a vyzobrazil se na obraze i sám. Často, když na obraze vidíme umělce, který se dívá jakoby směrem k nám, tak se může jednat o autoportrét. 

Dalším dílem, které jsem v Louvru zachytil, je lov na kance, který je alegorií měsíce října a pochází z renesanční dílny na tapisérie. Středověká soška Madony z Evreux z počátku 14. století nám může připomenout krásné Madony, který vznikaly o pár desítek let později i nás, jako například Madonu šternberskou. Jedná se doslova o takzvaný "krásný sloh", kdy si malý Ježíšek často hraje s tváří matky. Stupeň líbeznosti se měří podle proboření prstíků Ježíška do tváře matky. 

V Paříži se nachází i římské ruiny. Na obrázku vidíte, jak Římané tvořili – vrstvu kamene prokládali cihlami – zabránili tak destrukci budovy při zemětřesení. Museum středověku, nazvané také Musée de Cluny, představuje například hlavy králů z katedrály Notre-Dame, které strhli revolucionáři během velké francouzské revoluce v roce 1789. V muzeu můžeme rovněž obdivovat krásnoslohou sochu Adama. Velmi vzácným dokladem středověkých liturgických her je socha Krista na oslíčku, kterého za sebou táhli při obřadech velikonočních, když podle evangelií Ježíš přijel do Jeruzaléma. Jelikož se jednalo o užitkový produkt, dochovalo se celkem těchto dřevěných plastik v celé Evropě jen co by na prstech jedné ruky napočítal. 

Katedrála Saint-Denis, čili svatého Diviše, je pohřebištěm francouzských králů, ale především také místem, kde se zrodil zcela nový architektonický styl. Sv. Diviš byl misionářem, který byl sťat na již zmiňované hoře mučedníků Montmartre a údajně se svou uťatou hlavou v podpaží došel až do míst, kde později vznikla tato majestátní stavba, zasvěcená právě jemu. 

Je spojena s osobností opata Sugera, který ve svém spise De Consecratione popsal, jak stavět v novém slohu – především pomocí důmyslného opěrného systému bylo možné vytvářet větší okna, která pustila více světla do presbytáře a chóru. Také bylo možné stavět do výšky a proto některé gotické katedrály dosahují závratných výšek, jako například pražská katedrála sv. Víta. 

Nad vstupem do katedrály sv. Diviše v Paříži vidíme reliéf s motivem Posledního soudu, který je zajímavě osvětlen sluncem jenom napůl. Presbyterium, vyzdobené pestrobarevnými vitrážemi, že velmi prosvětlené, tak jak si to přál zadavatel stavby opat Suger. Na další fotce vidíme tumby francouzských králů, kteří jsou v katedrále pohřbeni a připomínají například i hrobky českých králů od Petra Parléře v naší katedrále. 

Paříž, na rozdíl od pražského Starého Města, je poměrně šedivá, jak můžeme vidět i na fotografii z vrchu Montmartre.

Pozoruhodné - jarní - obohacení centra Prahy nadčasovými novými plastikami "motýlostíhaček" Davida Černého

K měsíci květnu nepochybně patří motýli. Rozproudila se však debata, zda se hodí i na známý pražský obchodní dům Máj, který byl po jarním měsíci pojmenován.
Jedná se o jednu z nejhravějších instalací světoznámého sochaře Davida Černého, který nedávno otevřel na Smíchově své vlastní musoleum.
Umělec umístil na fasádu dva velké, několikametrové purpurovo-modré motýly, které jsou kinetickými sochami, neboť lehce mávají svými velikými křídly, jenž se v noci i rozsvěcí.
Ačkoliv jsem se instalace, vystrašen zprávami Klubu za starou Prahu, nejprve bál, když jsem "motýly" uviděl v realitě, zalíbili se mi. Nejedná se o ledajaké motýly, mají totiž trup stíhaček spitfire z britského letectva druhé světové války, jejichž vrtule jsou rovněž v pohybu. Umělec invenčně a hravě propojil křehký svět přírody a tvrdého válečného nástroje. Odlehčil tak vážnou a těžkou tematiku, která bohužel začíná být v současnosti se vzestupem zbrojení a hrozbou válek ve světě opět aktuální.
Umístění soch na fasádu architektury z doby komunizmu považuji za odvážné, ale možné. Ačkoliv se jedná v případě obchodního domu Máj o zajímavý doklad doby (retrostyl je v současnosti na vzestupu), doba totality měla svoji tíhu, která na kolemjdoucí na Národní třídě z budovy doléhá. Motýli dotváří zajímavou pointu, akcent budovy na nároží, který odlehčuje její přílišnou přísnost a vážnost.
Sochy citlivě a vtipně dotváří městskou krajinu. Z mého úhlu pohledu zútulnily a zvelebily křižovatku, která byla spíše nehostinná. Jsou vidět zdaleka a vytváří prostor více domácím.
Pro "puristy", kteří považují za nesprávné mísení různých stylů, je třeba podotknout, že malebnost Prahy je právě celosvětově ceněna kvůli pronikání různých architektonických i sochařských slohů. (Sejmeme z Karlova mostu barokní sochy, protože most je gotický? Světově proslulý francouzský sochař, kterého dnes i obdivovatelé klasiky vyzvihují, Antoine Bourdelle, nazval most kentaurem s barokní hlavou a gotickým tělem. Proč by se tedy nemohly mísit i moderní a současné umělecké slohy?)
Navíc se v médiích objevil příběh, že sochy připomínají památku československých letců Royal Air Force, kteří bojovali za 2. světové války za svobodu. Každá doba vytváří své umění, určované nejen uměleckými, ale i politickými a dalšími souvislostmi. Vnímám motýlostíhačky za apel na mír, ale i varování pro naši budoucnost z temné historie a minulosti.
Je symptomatické, že na komunistické budově, jakkoliv krásné, poznamenané i negativními aspekty své doby, přistály stíhačky, které bohužel opět vzlétají z vojenských základen. Černého dílo lze považovat za projev období míru a relativní prosperity, ale i za otazník nad budoucností bezpečnosti naší civilizace.
Právě svou mnohovrstevnatostí a svými podněty k zamyšlení, ale i svou vizuální přitažlivostí a monumentální velkorysostí sochy aspirují na zajímavé obohacení veřejného prostoru hlavního města pro budoucí generace.

Výstavka "Umění prodat (se)" v Plzni

Stručně bych současný projekt v Západočeské galerii charakterizoval jako pozoruhodný svým konceptem a myšlenkou, s krásnými exponáty, avšak mrzí mne promarněná příležitost rozsáhlejšího výstavního katalogu s doprovodným textem.

Výstava "Umění prodat (se)" je poučná i pro dnešek. Mapuje, jak se etabloval u nás trh s uměním v 19. století, když se začaly objevovat soukromí sběratelé mimo šlechtu a duchovenstvo a začal se objevovat měšťanský mecenát.

Připomenuta je výmalba vývěsních štítů umělci pro lahůdkářství, například od Luďka Marolda a zejména od Josefa Navrátila, který mistrovským způsobem dokázal vyjádřit až gurmánsky dojem z různých druhů potravin.

V expozici jsou prezentovány reklamní plakáty z 19. století, avšak kurátorům bych vytkl, že dostatečně nenačrtli jejich důležitost v sebeprosazení Alfonse Muchy na uměleckém trhu. Jsou prezentovány zajímavé návrhy plakátů od Karla Špillara a Vojtěcha Hynaise. Od Alfonse Muchy jsou prezentována díla s náboženským obsahem ("Blahoslavení chudí duchem"), avšak je třeba si uvědomit, že jeho cesta ke hvězdám vedla skrze strádání i chudobu (popřel bych, že se jedná o pouhou bohémskou legendu, která má dojetím otevřít peněženku bohatým kupcům). Komercializace jeho tvorby se objevuje v četných reklamních plakátech na různé produkty, které by mohly býti na výstavě rovněž zmíněny.

Správně jsou vystaveny kresbičky Mikoláše Alše jako východisko pro tvorbu Františka Kupky, v expozici uvidíme i Alšův krásný dekorativní terč pro vinárnu Obecního domu v Praze (1910) s námětem volavky.

Zastoupeny jsou portréty a krajinářská tvorba Augusta Piepenhagena i jeho dcery Charlotty, kteří podle svých vzorníků nabízeli možnost sestavení krajinky na míru objednavatele.

Zajímavou kapitolou výstavy je bibliofilie jako tržní produkt a multiplikace díla formou reprodukcí jako reklama na mistrovské dílo, například reprodukce Brožíkova obrazu Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým (1883) visely téměř v každé domácnosti. Pozoruhodnou epizodou jsou i komerční miniatury pomníků, například sv. Václava, které vytvářeli žáci slavných sochařů (v tomto případě Josefa Václava Myslbeka).

Velkým zklamáním pro mne v katalogu výstavy bylo kromě nedostatečného zmapování komercionalizace tvorby Alfonse Muchy i úplná absence ekonomické analýzy díla dalšího velikána Františka Kupky, jehož slavná karikatura z cyklu "Peníze" je paradoxně poutačem na celý projekt. V Kupkově díle hrály finance velkou roli a není možné je v textu katalogu jen tak pominout, když je v rámci výstavy prezentován.

Důležité a nadčasové postřehy Kupky k moci kapitálu a peněz, vyjádřené mistrovsky v kresbě, vycházejí z myšlenek dobových anarchistických kruhů. Kresby k časopisu "Koryto", kterými se Kupka během prvních let v Paříži živil, nebyly určeny pro chudinu, jak bývá občas chybně uváděno, ale spíše pro vyšší střední třídu. Pouze nabobtnání jeho pozdější abstraktní tvorby na aukcích do milionových částek činí z raných karikatur cosi méněcenného oproti jeho pozdější průkopnické abstraktní tvorbě. Západočeská galerie v Plzni nabyla do svých sbírek originální studie pro vydání francouzského časopisu "Koryto" z roku 1902, které je celé věnováno moci peněz a kapitálu. Je nevysvětlitelné, proč tedy v katalogu výstavy chybí kapitola interpretující Kupkovo vidění ekonomiky. Skutečnost, že své rané karikatury Kupka vytvářel pod tlakem nedostatku, neubírá na jejich vtipu a ideové originalitě. Z globálního hlediska se domnívám, že jejich nadčasový význam roste.

Je škoda, že tak závažnému a rozsáhlému tématu, jako je umění se prodat, nebyla věnována větší expozice. V důsledku ideově zajímavý projekt působí značně zkratkovitě.

Filomena Borecká v Národní galerii

Výstava "Dech tichých myšlenek"

Česko-francouzský malíř František Kupka se ve své tvorbě snažil sladit rytmus dechu s kresbou. Vyjadřoval ve své tvorbě abstrahující formou velké a neměnné rytmy života jako puls a dýchání. Jeho krédo, že umělec má tvořit jako příroda sama, se realizovalo v jeho výtvarném odkazu následujícím generacím.

Je radostné vidět, když současné umění na Kupkovy myšlenky navazuje a rozvádí je nápaditým a kreativním způsobem. Jednou ze zajímavých poloh současného umění, která navazuje na Kupkovu myšlenku harmonie mezi výtvarnou tvorbou a biologickými rytmy, je kreslířské dílo Filomeny Borecké.

Filomena Borecká se na Sorbonně zabývala v současnosti módním termínem "flow", tedy duševním a duchovním splynutím s tvorbou v toku času, pojmem, který zpopularizoval maďarský psycholog Mihaly Csikszentmihayi. Domnívám se, že výtvarná poloha tvorby Borecké si zasluhuje naši pozornost, neboť v ní objevuji nadčasová umělecká vyjádření, která nás obohacují z hlediska kánonu našich dějin trvale do budoucna.

V tvorbě Borecké je patrný nejen teoretický odkaz díla Františka Kupky, který se inspiroval přírodními vědami, avšak i touha hledat duchovno. V poslední době bývá i v interpretacích Kupkovy tvorby hledána snaha o nalézání nového druhu spirituality, vždyť působil ve svém mládí jako spiritistické médium. Lidové duchařství, které provozoval jako mladík pravděpodobně ve vší vážnosti, však později ve své tvorbě bral s nadsázkou a humorem a nahradil je za spirituální přírodní filosofii, která může být považována v dnešní době za zajímavou epizodu i z teologického hlediska.

I Borecká vychází ve své tvorbě nepochybně z medijních kreseb a fantazií a může být považována za spřízněnou s Georgií Houghton (1814 – 1884) a v současnosti znovuobjevovanou Hilmou af Klint (1862 – 1944). Na místě je připomenout i tvorbu neškolených umělců a umělců duševně nemocných "art brut". Borecká totiž vidí demokraticky tvořivé síly v každém člověku.

Její kresby jsou nemyslitelné bez biologických a medicínských inspirací v umění 20. století, mohou připomenout i anatomické atlasy a vyobrazení tkání, avšak originální motivikou v díle Borecké je inspirace dechem jako individuálním i celospolečenským fenoménem.

Duchovní inspirace je připomenuta v katalogu výstavy, kde je citována kniha Genesis ze Starého zákona: "Hospodin vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší." Dech byl odjakživa považován za znak života nejen tělesného, ale byl spojován i s nadpřirozenými silami. Osobně mne velké meditativní kresby Borecké asociují i tvorbu Jiřího Kornatovského, avšak Borecká pracuje více s barvami. Používá originálně vícebarevnou tužku, jejíž naklonění v různých úhlech produkuje vlastně náhodně jiné barevné odstíny.

Nejvíce mne zaujala kresba "Hledání místa k dýchání" (2023), která je laděna do nuancí červené barvy, doplněné pouze odstíny barevné tužky. Umělkyně se nevyhýbá ani tematizování spíše nežádoucích disfunkcí dýchání typu "lapání" po dechu či úmyslného "tajení" dechu. Nebudu se zabývat do detailu konceptuální formou umění, kterému se Borecká rovněž přibližuje, jelikož vytváří objekty spojené se zvukem či plastické objekty. Sonorická paralela její tvorby s Kupkovou teorií malby by však mohla být rovněž trefná.

V katalogu výstavy umělkyně zmiňuje své okouzlení výstavou kresby Leonarda da Vinciho, avšak domnívám se, že kresba "Mysterium Coniunctionis" (2008) má blíže k manýristické exaltovanosti anatomie figury, třebaže převedené do tvarosloví umění 21. století. Zajímavostí je, že umělkyně svá díla dotváří mimo rozměr kresby i na stěnách galerie ("Jak často cítíš svůj dech?". 2010). Chce tím naznačit všepronikající vitální síly univerza, které ve svých kresbách na ploše papíru pouze zpřítomňuje a zjevuje.

Pozoruhodná je velkoformátová kresba "Mapa duše" (2006), která se snaží vyjádřit anatomicky přesnou "dissekci" nehmotného orgánu, o jehož poloze v našem těle vedli renesanční učenci skutečně vážné diskuze. (Zde bych viděl i bližší spřízněnost s dílem výše zmiňovaného všestranného génia Leonarda da Vinci). Borecké hledání možností výtvarného výraziva duše je tedy hluboce zakořeněno v evropské výtvarné tradici.

Dokládá, že dějiny vědy i umění není možno chápat pouze prizmatem neustálého lineárního pokroku vpřed a výše, avšak spíše čárami cyklického návratu a pokorného "tápání" po vztahu naší tělesnosti a duchovna.

Jarní zastavení v pavilonu EXPO 58 na Letné 

Jarní předaukční výstava v pavilonu EXPO 58 potěší každého uměnímilovného návštěvníka. Najdeme na ni mnoho krásných a raritních děl. Od Věry Janouškové, jejíž ateliér byl nedávno otevřen veřejnosti na Smíchově, zaujme kovová plastika "Dvě postavy" (1976). Návštěvníkům Národní galerie nebude neznámý obraz Maurice de Vlamincka "Ulice" (1925), který patřil dlouhá léta k součástím stálé expozice, byl však zrestituován a nyní bude dražen. Pozoruhodnou historii má i obraz "Polperro" (1939) od Oskara Kokoschky, který vznikl v rybářské vesnici v Anglii. Byl totiž osobním darem umělce československému prezidentovi Edvardu Benešovi a později byl součástí sbírky oscarového herce Petera Ustinova. Raný obraz Zdeňka Sýkory "Krajina z Loun" (1953) dokládá zájem o kolorit, který později umělec originálně rozvinul ve svých slavných liniových obrazech.

Absolutním mistrovským dílem výstavy a zlatým hřebem aukce je však obraz "Početí" (1930) Františka Kupky, který pochází z takzvaného "mašinistického" období umělce. Jedná se o jakési antropomorfické pojetí strojního mechanizmu, které v sochařské poloze nacházíme u Oto Gutfreunda a Ladislava Zívra. Umělci si v době moderny kladli otázku po mechanizaci našeho života. Vztah stroje a techniky je ostatně stále aktuálním tématem, byť v naší digitální době již můžeme považovat polidštění strojů v Kupkově obrazu za roztomilou archeologii moderny. Pěkným Kupkovým dílem na výstavě je i "Abstraktní kompozice" (Trégastel), která přímo souvisí s obrazem "Stvoření (Tvoření)" z let 1911 - 1920 z pražské Národní galerie.
Pozoruhodným dílem Antonína Pelce je "Liftboy v červeném" (1945), který připomene i díla pařížské školy, zejména Chaima Soutina. Ačkoliv obraz vznikl Americe, v New Yorku, působí jako citace Soutinovy malby "Le Groom" (1925), který se dnes nachází v Centre Pompidou v Paříži. Duchovně laděnou polohu českého výtvarného umění představují díla Josefa Šímy či Václava Boštíka.
Za zmínku rozhodně stojí i obraz "Bubliny" Jiřího Georga Dokoupila z roku 2015, s jehož tvorbou se milovníci kultury mohli seznámit v rámci letošního festivalu Smetanova Litomyšl. V neposlední řadě je třeba zmínit i díla koloristy a bývalého rektora Akademie výtvarných umění, malíře Jiřího Sopka.

Po návštěvě výstavy doporučuji dát si dobrý dort v kavárně přiléhající k výstavní síni. Je z ní panoramatický výhled přes celou Prahu od Žižkova přes Vinohrady, Nové a Staré Město až na Malou Stranu.

Srdečné díky za krásný večer Národní galerii Praha a Francouzskému institutu v Praze.  V diskuzi jsem zmínil svůj příspěvek "František ? Franz ? François ? La crise identitaire de Kupka dans l'optique des tensions politiques et nationales au tournant du XIXe et XXe siècles" (František ? Franz ? François ? Kupkova krize identity optikou politického a národnostního napětí na přelomu 19. a 20. století). Příspěvek byl představen na kolokviu L'IDENTITÉ DE L'ARTISTE DANS L'HISTOIRE EUROPÉENNE ET INTERNATIONALE v Národním institutu dějin umění v Paříži v lednu 2014.

Můj oblíbený malíř James Ensor

Jack London - Tulák po hvězdách (1915)

R.U.R.

Ve hře Karla Čapka z roku 1920 Rossumovi roboti převezmou vládu nad světem. Přestože se jedná o utopii, která se ani století poté naštěstí neuskutečnila, nabízí hra více momentů k zamyšlení. 

Ačkoliv totiž technika v naší společnosti neusiluje o nadvládu nad mocí lidského ducha tak hrubým způsobem, jak bylo popsáno v divadelní hře, totiž tím, že by roboti pozabíjeli své vynálezce, problém umělé inteligence na lidstvo doléhá. Jsme bezradní se světem tabletů a smartfonů, na kterých vyrůstají nové generace. Ocitáme se v informačních tunelech, které nám kvůli svým algoritmům neumožňují vystoupit ze tmy úzkosti ke světlu skutečné moudrosti. Objevují se problémy digitální demence spojené s možností snadné dohledatelnosti všech informací na internetu. V neposlední řadě máme problémy s kontrolováním a dohlížením moderní technikou, která vstupuje do všednosti našich každodenních osobních životů. 

Divadelní hra musí samozřejmě problémy personifikovat, aby působily na scéně poutavě. Vezmeme-li v úvahu, že Čapkovo varování vzniklo před 104 lety, musíme uznat, že jeho vidění bylo skutečně prozřetelné. Technika v dnešní době totiž ohrožuje svobodu, kreativitu, nespoutanost a moudrost lidského ducha – což je stejně závažné jako vzpoura robotů v klasické divadelní hře.

Molièrův Zdravý nemocný 

Barokní divadelní hra o člověku, který si o sobě myslí, že je nemocný, vydává peníze na svoji léčbu a okolí se jej snaží od jeho počínání odradit, neboť věří v neúčinnost léčby a nevidí v ní žádný smysl. 

Běžně se o hlavním protagonistu hry mluví jako o hypochondrovi. Hra však také otevírá otázku hranic nemoci: kdy je člověk skutečně nemocný a kdy si to jen myslí? To je problém, který je bezpochyby nadčasový a dosud nevyřešený. Dalším stále aktuálním tématem hry je ziskuchtivost lékařů na jedné straně a pacientovy zájmy na straně druhé. Jak je vidět, s problémem se potýkala společnost již na Molièrovy doby. 

V naší kapitalistické společnosti, která je zaměřena na zisk, ekonomický růst a výkon, však význam myšlenky nabývá na stále větší důležitosti. Nestojí zde však již proti sobě pan Argan a věhlasný doktor Purgon, avšak pacient a na druhé straně bohaté nadnárodní farmaceutické společnosti, které si z pacientů vytváří svůj nástroj pro zapojení do kultury finančního růstu. I Purgon by se tak dnes asi stal malým kolečkem tohoto soukolí. 

Lidská vlastnost, tedy touha po zisku a bohatství, kterou na divadelní scéně vidíme zosobněnou, v dnešním světě přerostla do měřítka celé společnosti. Hranice mezi altruistickou dobrou vůlí pomoci pacientovi a vnitřní touhou po zisku se smývá v systému, kterému dominuje myšlenka neustálé progrese. 

Zastavme se na chvíli a zamysleme se, zda by celý svět nepotřeboval na chvíli oddechnout a třeba se ze své nemoci vyléčí trochou více lásky, která v Molièrově hře nakonec také vítězí.  

Dibutades a Koré - jeden z úhelných příběhů o vzniku umění 

Úvaha inspirovaná kapitolou z knihy Hanse Beltinga "Dějiny tváře - od Lavaterových fyziognomických studií osobností k výzkumu mozku"

Lia a Dan Perjovschi na Akademii výtvarných umění v Praze

Včera jsem se zúčastnil přednášky, kterou prezentovali na pražské Akademii výtvarných umění manželé Lia a Dan Perjovschi. Pokud byste si neuměli pod jménem umělců představit konkrétní realizaci, navštivte Národní technickou knihovnu. Dan Perjovschi v ní totiž vytvořil monumentální výzdobu.

Večer se nesl v duchu "organických strategií přežití v reálné politice v komunizmu a kapitalizmu". Oběma umělcům je 62 let – žili tak přesně polovinu života v obou režimech (30/30). V 80. letech stáli ve frontách na věci základní potřeby a žili ve společnosti kontrolované diktátorem. Lia pracovala ve státním divadle a cítila se jako kdyby "pomalu umírala".

Mezi lety 1987 – 2010 působila v experimentálním ateliéru na bukurešťské Akademii umění. Zažila i revoluci v roce 1989 a rok 1990, kdy shořela knihovna a muzea byla poškozena střelbou. Jak říká, "revoluce byla ukradena", následovaly univerzitní protesty a horníci byli povoláni, aby studenty trestali. V tzv. bílém pochodu lidé protestovali proti zadržení studentů.

Na počátku 90. let se Lia setkala s performancí, navštěvovali ji novináři z USA. Rozhodující byla setkání s Kristine Stiles z Duke University, která byla umělkyní a kurátorkou současného umění. Lia zdůraznila ve svých performancích, že všichni lidé měli svůj díl viny ze života v totalitním systému – ačkoli se snažili ji svalovat pouze na diktátora. Je třeba se ozývat včas proti špatnostem našeho světa občanských aktivizmem - dříve, než bude pozdě.

V současné době je Lia "detektivem současného umění" v archivu současného umění a vytváří mapy poznání. Pomáhá ji v tom zejména internet – od roku 2000 existuje kabelové připojení, které je rychlé a spolehlivé a pomáhá ji v mapování nejhorších problémů světa. Pracuje přitom hodně se sociální sítí Facebook. V digitálním světě problémy nemají žádné hranice, jsme v epoše postprodukce (připomenuta byla osobnost filozofa Nicolase Bourriauda).

Nastal čas vše znovu promyslet. Lia srovnává strukturu mozku a vesmíru a vytváří "muzeum vědění". Za inspirující považuje tzv. barefoot college v Indii – na této univerzitě totiž nejde o diplom, ale jde o to, v čem jste dobří. Zmíněna byla Guerilla architecture – billboard přeměněný v lidské obydlí a také Guerilla zahradničení. Za zajímavý směr v umění považuje také sociální design – například vynález rolovacích sudů na vodu, které pomohly v suchem sužovaných oblastech v Africe. Za inspirační zdroj má i dětské kresby.

Tvorbu Dana Perjovschého je obtížně vtěsnat do slov, protože jeho drobné kresbičky jsou velmi vtipné.

Důležité však podle umělců je nedělat umění jen pro sebe, ale snažit se jím pomoci druhým.

Na jedné z kresbiček můžeme například vidět přeškrtnutou postavičku malíře u stojanu v ateliéru – nahrazuje ji aktivní umělec, držící plátno nad hlavou jako transparent.

Se svými kresbami slavil rumunský umělec úspěch po celém světě – až ve Francii či Spojených státech. Výzdoba Národní technické knihovny je umělcovou jedinou trvalou výstavou – jeho drobná dílka jsou totiž často velmi efemérní.

Zprvu se mi v knihovně zdálo, že výzdoba kresbičkami nesouzní s duchem architektury z betonu. Avšak včera jsem pochopil, že Dan Perjovschi svými kresbičkami jakoby domalovává tu část berlínské zdi, která nebyla pokryta během studené války graffiti – tedy tu východní.

Postupem času si na výzdobu zvykám i v knihovně. Kresbičky totiž nepostrádají kritický smysl pro humor.

Rok 2024 ve znamení 250. jubilea Caspara Davida Friedricha 

Kniha "Malíř Friedrich" Eberharda Rathgeba (2023)

Ohlédnutí za krásnou komorní výstavou Georgese Braqua v galerii Miro